Není mnoho lidí, kterým by se při letmém pohledu na výše uvedené datum nevybavilo několik zásadních událostí, které právě v tento dubnový čtvrtek oslavily svá výročí, ať už se jedná o první uvedení hry Voskovce a Wericha Vest Pocket Revue na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927, či zřícení neznámého létajícího objektu u texaského města Aurora na větrný mlýn v roce 1897, kdy byl údajně nalezen mrtvý pilot mimozemského původu a následně pohřben na tamním hřbitově, a samozřejmě by bylo možno jmenovat další a další.
Žádná spojitost mezi těmito událostmi a koncertem Moonsorrow, Swallow the Sun a Debuachery, však opravdu není. Snad jen, že se jednalo o první návštěvu Moonsorrow a Swallow the Sun v naší vlasti, jistá atmosféra měsíčního svitu dopadající na ticho hrobů skrze tmu pohlcující slunce bezesporu objala nemálo toho večera předvedených skladeb a při rychlejších kouscích bylo možno vidět i ty větrné mlýny. Komorně death/doom metalové prostředí Klánovického Black psa opět ožilo.
První vystoupivší kapela, německá úderka Debauchery, bez problému splnila svoji úlohu – rozehřát publikum na hvězdy večera. Středně rychlý deathmetal jednodušších rifů, ale s o to kvalitnějším vokálem nikoho neurazil. Jediné, co mi na vystoupení těchto chlapců přišlo trochu zbytečné, bylo jejich, zřejmě krev přestavující, „maskování“, kterým byly zvláště někteří členové kapely hojně potřeni, ale na mě osobně působilo spíše, jakože civilním povoláním jsou Debauchery malíři pokojů, kteří se před prací stihli opít a před koncertem nestihli omýt :-)
Po krátké přestavbě a jednom rychlém pivu od pohledné barmanky v modrém tričku bez podprsenky (malý, ale krásně pevný), se na pódium dostavili Swallow the Sun, dle plakátu, pro tento večer stále spíše ještě předskokani Moonsorrow, avšak pro mnoho z návštěvníků hlavní aktéři, které si na živo chtěli vyslechnout. Stejně jako uvedení vikingští metalisté, i SS přijeli představit svoji novou desku, nesoucí název Hope. Skladby z tohoto opusu tak tvořily velkou část jejich vystoupení. Na playlistu měli zapsanou jak titulní Hope, tak i singlovou věc Don’t Fall Asleep, dále Too Cold For Tears se skvostně jednoduchým a přesto nádherně melancholickým začátkem, kde decentní klavír doprovázející kytaru, přímo evokuje ony dopadající slzy, mrznoucí dříve než se stačí čehokoli dotknout, dravější gothic-doomovou věc These Hours of Despair, a funerální marš Doomed to Walk the Earth, jehož první polovina nevyzněla tak plně jako na desce, což lze přičíst hlavně tempu a aranži celé skladby, kterou, alespoň dle mého názoru, lze lépe vychutnat v přítmí obývacího pokoje než na koncertě. Z alba The Morning Never Come zaznělo také hned několik kusů -Out of This Gloomy Light, Deadly Nightshade a na závěr celého večera i vlajková loď mezi songy SS –Swallow. Druhou řadovku Ghosts of Loss pak reprezentovaly Descending Winters. Vystoupení Swallow the Sun jistě nezklamalo žádného z příznivců této party, která, není-li již tam, nezastavitelně stoupá na nejvyšší post doommetalového pomníku vykládaného běloskvoucím mramorem, a příměsemi gotických a deathmetalových prvků posouvá tento styl zase o kousek hlouběji do temných duší svých posluchačů. Ani drobné obtíže s mechanikou bubeníkovy dvojšlapky, které si vyžádalo zhruba tří minutové přerušení, nerozbilo, i díky decentní improvizaci basy s klávesami, teskně nadějnou atmosféru jejich představení.
Poté již večer dostoupil vrcholu. Na pódium za zvuku klavíru vběhla největší hvězda – finští Moonsorrow. Trochu jsme se obávali, že na nás hned vybalí dva třicetiminutové songy z jejich nového alba V Havitetty, které zde propagovali a my se v okamžiku ztratíme v temných zákoutích jejich hudebních variací, ale naštěstí začali pěkně pozvolna kratšími skladbami, jejichž tempo bylo trochu rychlejší, než na poslední desce, ale to vůbec nebylo na škodu a show jsme si skvěle užívali. Dav se po pár písních příjemně rozhýbal a melodické rify viking metalu sálající z pódia, které se proplétaly mezi hrozícími pěstmi fanoušků, podtrhovaly zážitek z magické noci. Čtyři z pěti členů kapely měli své vlastní mikrofony, a proto byl výsledný efekt prolínajících se vokálů ještě daleko působivější než při poslechu desky. I když se stejně jako Swallow The Sun nevyhnuli určitým komplikacím, kdy problémy s kytaristovou aparaturou vyřešilo až duchapřítomné přepojení do zesilovače Markuse Jämsena z SS, byl koncert nabitý energií. V závěrečné fázi jsme se pak mohli ještě dočkat asi patnáctiminutové zkrácené verze druhé skladby z posledního alba, poté přídavek nějakého toho songu pro dychtivé fanoušky a koncert, alespoň podle našich měřítek, utekl jako voda a my se vydali vstříc dalším dobrodružstvím do předpůlnoční městské hromadné dopravy.
