Cestou z koncertu jsem si říkal, jak bude snadné dát komentář na papír a zatím sedím u klábosnice a nic. Vstřebávám dojmy. Začnu tedy z druhé strany i když to není zvykem. A to poděkováním a vytáhnutím pořádající agentury Mar-Tom Music, které každopádně patří dík za to, že se povedlo něco, co se mnohým ani nezdálo. Perfekt, díky.
Ale už k muzice samotné. Místo konání je už tradičně, co se týká koncertů známé, tak nemusím představovat a i když k němu mám jednu výhradu, asi najít jinou alternativu je složité. Tou výhradou je problém s kvalitou nazvučení, se kterou se (někdo lépe, jiný tragičtěji) musí poprat každý. Jako první ten večer vyrazila na steč DOGA. S ohledem na to,že už slaví 25 let na scéně, tak nejde hledat nějaké mouchy a jedná se o dost profesionálně odvedenou práci. Set postavený na časem prověřených hitech, které znají snad všichni přítomní v sále. Na počty si nepotrpím a na odhady jsem ještě slabší, tak nedám přesné číslo návštěvníků, ale mám dojem, že jich bylo dost málo. Škoda. Ale i tak celej sál zpíval všechny refrény, ne-li celé songy. A kapela, jako kdyby chtěla odčinit drobný prostoj se začátkem, tlačila na struny co to šlo. došlo i na tradiční show v podobě Izzyho striptýzu a „čenži“ nástrojů basa-kytara. Musím uznat, že i když nejsem vyhlášeným příznivcem tuzemské tvorby, (důvody vysvětlit je na mnohodílný román) tak mě kapela celkem i bavila.
Nyní přemýšlím jak velmi strategicky a obezřetně diplomaticky napsat něco o další kapele v pořadí. Ještě před začátkem setu jsem se trošku vyjádřil v zástupu čekajících a už jsem byl peskován. Chápu, že každý máme favority a opačně, ale,,. V žádném případě nechci kapelu TRAKTOR smést do propadliště hudebních zatracenců. To ani omylem. Ale přeci jen jsem měl pocit, že je to o kus jiná liga, nežli která hrála a na kterou se čeká. Nemohu upřít muzikantům jejich um, zvláště pak zpěvák má i dobrý hlasový potencionál. A přesto to jako celek vyvolává (alespoň ve mě) dost rozpačitý dojem, který spíš napovídá, že jsem zbloudil v časoprostoru na tancovačku do Sokolovny v Horní-Dolní a na podiu stojí místní kutálka s texty, které srší skoro dětinskou naivitou. Není to nic osobního, natož prudícího, ale rýmy bezmála „sluníčko, písničko, maličko a kočičko“ mě lehce vrývají vrásky do tváří a šílenství do očí. Když kapela dohrála, nadhodil jsem, že nejlepší byla závěrečná skladba (ne že byla poslední, ale že mi přišla nejlepší) a bylo mi odpovězeno skalní,zřejmě tvorbyznalou, fanynkou, že se jedná o parodii. Éto paradóxy. Muzikanti fajn, slušná práce, jen bych trochu překopal materiál. Ale je to jen můj názor, který se nasnažím vydávat za světozlomný.
Nezbytná přestavba podia, zkoušky aparátu, nezbytné intro, už to začíná a SKID ROW to tlačej co to dá. Má to koule, má to drive, je to výživné. Už od úvodní Slave to the Grind je jasné, kdo ten večer bude vládnout sálu. S ohledem na mojí škatulku „šálků kávy“ nepatřím ke skalním fans, ale naživo to má neskutečnou energii a fakt mě to baví. Prvotní obava jak dopadne konfrontace původního hlasu a „nového“, vzala okamžitě za své, protože od prvních tónů dal Johnny Solinger dost razatně najevo, že do kapely patří. Výbornej hlas, perfektní show, dost hustá pařba do lidí, nemá to chybku. Kdybych je začal hledat, je to skoro svatokrádež a navíc bych stejně skončil u zvuku o kterém jsem už mluvil. Ale je to sálem a rezignoval jsem. Navíc to nemá na grády koncertu vliv. Nebudu tradičně dávat celej výčet set listu, ale nemohu opomenout mou oblíbenou 18 and Life, kterou jsme dost sjížději na kalbách v mládí. Doporučuji najít na Tube serveru a originál klip, podívat se, (nestahovat, at tam není zítra poznámka, že jsme v zemi kde se porušují autorská práva) a dát do hlavy znovu a znovu. Je to dobrej song. A přicházejí další a další. Když došlo na cover od Ramones – Psycho Therapy, kterou zpíval basák Rachel Bolan, musel jsem z předních řad na trošku vzdušnější místo, protože kotel to patřičně rozjel i teplotně. A i když následnou I Remember You by mohlo dojít k ustálení varu, opak je pravdou, protože i volných prostorech se párově tančí. Nemá to chybu. Co dodávat? Monkey Business, jsou další slova vlastně nutná? Stojím, koukám,poslouchám, a jde to až na dřeň. A tak když dojde na finále závěrečné Youth Gone Wild, musí se člověk trochu nadechnout, aby se vrátil do reality.
Co říct na závěr? Za mě osobně výtečnej koncert, kterej na dlouhou dobu zůstane v paměti. Ještě jednou osobní díky pořadateli a tradičně co vaše názory, postřehy, dojmy.
