Netrvalo to ani tři roky a burácivá legenda Deep Purple znovu zavítala do českých luhů a hájů (do hlavního města to však bylo po dlouhých 6 letech). Více než polovina jejich členů už přesáhla šedesátku, ale na bačkory zdaleka nemyslí – a tím nemluvím jen o Ianu Gillanovi, který na podium nakráčel tradičně bosý.
S vidinou nepříliš početného a nepříliš aktivního publika jsme se tentokrát s přáteli rozhodli dorazit k hale až 15 minut před plánovaným otevřením bran. Vidina o nepočetném publiku se však rozplynula hned po příchodu k Tesla Areně, kdy u vchodu pro stání u podia už postávalo velmi solidní množství lidí. Na pozdní příchod jsme také málem doplatili i kvůli tomu, že pořadatelé šokovali nikoliv tradičně pozdějším, ale naopak dřívějším vpuštěním do haly. To probíhalo velmi spořádaně a kultivovaně, což ocenil každý návštěvník nedávných šílených mačkanic a chaosu na AC/DC.
V hale jsme obsadili místa okolo páté řady a v čase zbývajícím do začátku se spokojeností pozorovali pomalu se zaplňující arénu. Co nám udělalo ještě větší radost byl fakt, že většinu kotle tvořilo mladé publikum, o kterém po mnoha koncertních zkušenostech mohu s klidem tvrdit, že je tahounem divácké atmosféry každého koncertu. Následující minuty mě v tom až hromově utvrdily…
Jak pořadatelé potěšili brzkým vpuštěním do haly, tak šeredně zklamali zpožděním začátku programu o celou půl hodinu. Začátek byl avizován na 19.30, ale jakoby se nechumelilo, předkapela Taknatudu začala přesně s úderem osmé. Jelikož nebyla na podiu předtím patrná žádná aktivita, důvod zpoždění lze snad hledat jen v tom, že pořadatelé chtěli začátek hezky „zaokrouhlit na celou“.
K předkapele bohužel moc pozitivních slov (stejně jako většina okolo mě stojících, ale já se alespoň zdržím neslušných slov) nepronesu. Hned na začátku jsme si je překřtili na „Tak na tu nudu“, což myslím spolehlivě vystihuje pocity s půlhodinového představení. V kapele se jistě nachází zdatní instrumentalisté, vždyť ono několik sól bylo velmi slušně poslouchatelných, problém ale tkví jinde. Banda čtyř pánů totiž povětšinu doby působila dojmem neschopnosti složit kompaktní song, protože většina skladeb vyznívala tak, že si tam každý hraje, co se mu zachce. Největší potlesk zazněl na konci zejména díky tomu, že jsme věděli, že se vystoupení „těch“, kvůli kterým jsme sem přišli, blíží.
Uběhla klasická půlhodinová pauza a po swingově laděném intru tak dvě minutky před devátou potemnělé podium obsadilo pět hardrockových velmožů. Pánové z DP to na tomhle turné berou velmi zostra. Highway Star je otívrák, který okamžitě nakopne staré i mladé. Možná trošku škoda, že jednu z vůbec největších pecek kapela vystřelí hned na začátek, ale zase si tím získá už od počátku publikum na svou stranu, což pro mě platilo beze zbytku.
Co mě dostalo (stejně jako kapelu), to byly až úchvatné reakce publika. Od aplausu po Highway Star bylo k neutišení, tleskalo se, skákalo, hulákalo a já si říkal, jaký jsem byl tupec a špatný prorok, když jsem se bál slabé atmosféry. Energie a pozitivní přístup bylo jakési pojítko mezi kapelou a publikem a myslím, že jsme se takto i navzájem ovlivňovali. Ian Gillan mezi skladbami nešetřil slovy „fantastic, super, ubelievable“ a já cítil, že tentokrát to rozhodně myslí vážně. Pokud mám srovnávat s atmosférou koncertů poslední doby, výš bych dal snad jen AC/DC a třeba takoví KISS by ve srovnání s atmoškou na jejich koncertu loni asi bledli závistí.
K setlistu nemám výhrad. Sice jsme byli ušetřeni některých raritnějších skladeb, které DP občas vytáhnou, ale nijak mi to nevadilo. Kromě tradičních pecek pro mě vrcholy byla určitě až pohádkově krásná Sometimes I Feel Like Screaming (včetně sóla Stevea Morse předtím) a mysticky pohlcující Rapture of the Deep. Takovým malým vrcholem byly všechny instrumentální pasáže koncertu – tím myslím nejen sóla, ale vůbec veškeré improvizace a duely kytara/klávesy. Tady se ukázalo mistrovství a jedinečnost každého člena, přičemž mým osobním favoritem byl Steve Morse. Při jeho sólo jsem nedýchal a říkal si, že to není hra, ale zvukomalba… Nepotřebuje brutálně rychlé kytarové onanie jako někteří nejmenování gytár plejeři, jeho kytara prostě pomalu tklivě promlouvá takovou řečí, které rozumíte.
Základní set skončil jak jinak než nesmrtelným riffem a Smoke on the Water, po které pro rozhulákanou halu nebylo problémem si přivolat kapelu zpátky. Několik lidí v první řadě sice mělo připravené cedulky „Speed King“, čímž jasně dávali najevo, co by si přáli jako první přídavek, ale kapela měla bohužel jiné úmysly. Zavděk tedy museli vzít alespoň tím, že se jim Steve Morse za neúčast toho rychlého krále omluvil. Hush a Black Night s další dávkou improvizací však spolehlivě dovedla koncert do euforického konce. Po takřka přesně 100 minutách úsměvy sršící kapela zamávala, rozházela trsátka a vydala se vstříc zasloužené sprše a odpočinku do šaten. Na závěr se ještě musím vyjádřit k Ianu Gillanovi. Velmi často, většinou od staromilců, slyšíte: „Jéé, ten už je v háji, ten už nezpívá jako dřív“. Jistěže Gillan už nezpívá tak jako v 70. letech, ale o kterém zpěvákovi (snad s výjimkou Hughese, jehož zpěv se vymyká chápání) tohle nejde prohlásit?? V Praze rozhodně nepředvedl výkon, za který by se musel stydět. Ano, ječáky už nemají takovou sílu a párkrát asi nevyzní tak, jak by si pan Gillan přál, ale žádná ostuda se nekoná. Navíc i z něj jde vidět ohromná radost z pohybu na pódiu a možnosti zpívat lidem, kteří ještě nebyli na světě, když se říkalo, že „Gillan už je v háji“:-))
Celý koncert jako takový řadím do kategorie nezapomenutelných. Důvodů je hned několik: možnost vidět kapelu, s kterou vyrůstalo hned několik generací rockových fanoušků, fakt, že tato kapela dovede stále kralovat scéně a hlavně až euforickou náladou nabitá Tesla Arena. Že se skutečně jednalo o jedinečný koncert, potvrdili i účastníci dřívějších českých koncertů kapely, přičemž o dva dny dřívější show v Ostravě prohlásili, že byla jen takovou „přípravou“ před Prahou. Pokud Deep Purple skutečně vydají ještě jedno album a pojedou na turné, nebudu opět chybět v prvních řadách.
Setlist: 1. Highway Star, 2. Things I Never Said, 3. Wrong Man, 4. Strange Kind Of Woman, 5. Rapture Of The Deep, 6. Fireball, 7.Contact Lost, 8. Sometimes I Feel Like Screaming, 9. Well Dressed Guitar, 10. Wring That Neck, 11. The Battle Rages On, 12. Perfect Strangers, 13. Space Truckin´, 14. Smoke On The Water/// 15. Hush, 16. Black Night
Deep Purple v Praze aneb Nejvitálnější domov důchodců světa 2 komentáře reakcí