čas: 23.5.2015
místo: O2 – Aréna Praha
Letošní jaro téměř bez odpočinku přiváží agentura Live Nation CZ do vlasti hudební klenoty a kapely, které jsou bezmála páteří rockové muziky. Jedním z mnoha počinů byl i dvojkoncert legendárních DEF LEPPARD ve vyprodané Ostravě a v hustě obsazené Praze.
Roli předkapely vzali na svá bedra též už legendární Citron, ale s ohledem na logickou absenci mojí osoby na koncertě, se koment omezí spíš jen na pár snímků. Navíc kapelu lze vídat poměrně často, tak příliš neželím, zvlášť když začal Blud (oblud)a již mnohokrát obehrané songy. O to netrpělivěji čekám na hvězdu večera.
Téměř na minutu přesně avizovaného času se ozývá nástupní skladba Disintegrate a hala začíná vítat své miláčky Def Leppard. Při následné Rock! Rock!(Till You Drop) pak Joe Elliot začíná využívat mola k návštěvám mezi fans a koncert se výtečně rozjíždí. Vkusně pojatá stage se zadní video projekcí ladí s děním na podiu, včetně všech detailních záběrů muzikantů. Uprostřed všemu udává tepmo Rick Allen na svojí speciální soupravu bicích i s neodmyslitelnou cigaretou a vonnou tyčinkou.
Song Animal posouvá koncert do dalšího dění a mě na pár minut vysouvá ze sálu. Návrat při jedné z nejoblíbenějších, Foolin´, mě usazuje do brázy a nechávám se vtáhnout do hudební studny klasické NWOBHM. I když je pravdou, že je to sladce střihnuté americkou obdobou glamu. Přesto má celý koncert parametry výtečného rockového koncertu. Bylo by snadné říct, že kapela vsadila na osvědčené hity, ale při prodejnosti jejich desek, kdy je téměř každá multi-platinovým počinem, by to bylo zavádějící.
Precizně odvedená profesionalita, nikterak nabubřelý přístup hvězd, songy strhávají k tanci i na tribunách, výtečné. V Love Bites ani člověk nepoznal, že skladbu Joe nazpíval v roce 1987 a hlasově spíš vyzrál. Z mého pohledu. Následuje Armagedon It, a už se přestávám soustředit na pořadí songů a jen si užívám.
Jistý předěl vytvořila skladba Two Steps Behind v sólo akustické verzi s usednutím Joeho na špici mola, aby pak koncert ještě víc nakopla následná Rocket. Projekce za kapelou ještě z dob působení Steva Clarka, pak dává připomenout jaká je ta zubatá mrcha. To už se ale valí další songy a vůbec není čas, natož důvod, propadat chmurám. I když jistá sladkobolnost některých textů z dílny kapely,,, no nechám to být.
Hysteria, Let´s Get Rocked, Pour Some Sugar on Me, chvilkové loučení, aby se kapela k dvěma přídavkům Rock of Ages a závěrečné Photograph, kterou ale poněkud „pohnojili“ zvukaři. I když je to možná jen můj subjektivní pocit, protože hala bouří, děkuje, a kapela se bohužel definitvně loučí.
Co říct závěrem?? Z mého pohledu pánové se jednalo o výtečnou záležitost a mám pocit, že si všichni skalní fans rozhodně museli lebedit. Téměř dvě hodiny poctivého přídělu necelých 20ti songů dalo sobotnímu večeru punc luxusu. Osobně jsem rád, že jsem nechyběl.
Jak to vidíte Vy?
V Praze zářili Def Leppard 1 komentář reakcí