Pražské ostrovy žily v týdnu od 16.6. – 25.6. ve znamení tří barev. Hudební maratón byl zahájen na Střeleckém ostrově v barvě zelené a v duchu world music, ethna a folku, pokračoval na „modrém“ Žofíně, kde se hrál jazz, blues a groove a končil rockově na Red Islandu, čímž byla Branická louka. Jelikož je prakticky nemožné, aby jeden člověk stihl obejít všechny zmiňované lokality a poslechnout si veškerou hudbu, kterou festival United Islands nabízel, vydala jsem se na ostrov, který byl mému hudebnímu vkusu nejbližší – Red Island. A jak se dařilo hudbě na tomto rudém (polo)ostrově, se můžete dočíst v následujícím článku.
Čas je neúprosný a i když jsem se snažila všemožně, podařilo se mi v pátek dorazit na Branickou louku až navečer. Najít tento areál nebylo nijak těžké, ale z centra je docela z ruky a i to mělo za následek, že první kapelou, kterou jsem stihla byla pražská Khoiba. Khoiba začíná znít stále víc elektronicky, což zrovna není mým šálkem kávy, proto jsem se šla mrknout, jak to vypadá na malé stage.
Tam se právě chystali na vystoupení poslední vítězové soutěže Coca-cola popstar, skupina Temperamento. Když spustili, pod podiem nestál nikdo a o kousek dál se zdržovalo jen několik odvážlivců. To pro kapelu není zrovna nejlepší publikum, a proto mi připadalo, jakoby se „temperamenťáci“ snažili odbýt si svou půlhodinku co nejrychleji a bez jakéhokoliv nadšení. Během jejich vystoupení se již na hlavní stage rozezněly první tóny kytar kapely Support Lesbiens. To jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít, a tak pěkně šupky dupky nafotit pár snímečků a pak už si jen ze zadních řad vychutnávat mé oblíbené Sweet little something nebo Bet my soul.
Vystoupení „supportů“ jsem si užila až do konce a pak zase na chvíli kouknout na B stage. A dobře jsem udělala! Tam to právě roztáčela šestice energických Francouzů s názvem 10 Rue d“la Madeleine. Vážně se mi tato hudba zalíbila…jenže jak popsat téměř nepopsatelný žánr, který hrají. Znělo to jako něco mezi hip-hopem, rockem a metalem, přičemž jim ke klasickým bicím, kytaře a base nechyběl klarinet a housle. Ale hlavně si to pánové neuvěřitelně dávali a energií a nasazením je toho dne nikdo nepředčil.
Hlavní hvězdou večera byl Rachid Taha. Ten zahrál hodinu a půl trvající set, který se nesl v arabských rytmech s trochou toho funky navrch. Doprovodná kapela předvedla, co to znamená být skvělými muzikanty a publikum nepřišlo o show Rachida Tahy v třpytivém oblečku a dva závěrečné přídavky.
Když na obou podiích skončila veškerá produkce, přesunulo se hodně lidí do stanu Red Zone, kde si mohli užít trochu toho umění DJs Raie a Veclifa a závěrečné formace Ladytron.
Druhý den jsem dorazila na Branickou louku právě v momentě, kdy podium ovládla „téměř dámská parta“ Gaia Mesiah. Tvrdé dámy předvedly tvrdou a výbornou show. Zazněla většina známých hitů, mezi něž patří Mahjong Logic partners with BetVictor GamesIn other gaming news, Mahjong Logic, a prominent peer-to-peer online mahjong software provider, made its very own announcement including an offer signed with BetVictor casino games that will permit the latter to provide online mahjong included in its drive to grow in to the continuously growing Asian market. např. Ocean, Maňana nebo San Pedro. Publikum se pořádně zapotilo a vytvořilo slušný kotel. A aby toho nebylo málo, další vystupující kapelou byli ještě tvrdší Cocotte Minute. Polovina jejich celkem dlouhého vystoupení mi ale stačila, protože po pár písničkách mi přišlo, že by se na každý refrén dalo použít jejich „Kopem, kopem, kopem,….“, a tak jsem zašla omrknout stage B. Tam to právě jelo v rytmech ska a reggae s polskou kapelou Etna. Pro mě to bylo celkem zpestření vesměs kytarového dne a člověk okamžitě nasál letní plážovou atmosféru.
Na hlavní stage se již připravovalo podium pro největší hvězdu festivalu, britské Placebo. Bezesporu všichni návštěvníci se v tento moment přesunuli pod tuto stage a drželi si svá místečka. Kolem půl desáté to vypuklo! Placebo zahráli většinu věcí ze svého nejnovějšího alba Meds a zařadili jen několik starších pecek. Mezi jinými tedy zazněly songy jako Infra-Red, Every You Every Me, Song To Say Goodbye nebo Black-Eyed. Musím říct, že mi sem tam přejížděl mráz po zádech, protože jejich vystoupení nemělo chybu. Placebo jsou absolutní profesionálové a kdyby člověk nebyl stržený okolní atmosférou, možná by i na chvíli zapomněl na to, že právě neposlouchá CD, ale živý koncert. V přídavcích zazněla poněkud raritnější nová úprava 36 Degrees a jako třešnička na dortu závěrečná Twenty Years. Co k tomu říct, bylo to nezapomenutelné, křehké, perfektní a nejspíš na dlouhou dobu to nejlepší, co jsem viděla a slyšela.
Snad už jen proto, že jsem si nechtěla tento hudební zážitek přehlušit jinými tóny, odcházela jsem z areálu hned, co Placebo opustili podium. Ten večer ještě vystoupila kapela Ecstasy Of St. Theresa, která uzavírala sobotní noc na Red Island. Celý festival končil až v neděli 25.6. a kdo se dostavil, mohl shlédnout kapely jako November 2nd, Psí vojáci, Blue Effect nebo Francois Pignon.
Jana Matulajová
