datum: 22.11.2013
místo: Praha – Tipsport Aréna
Záměr s vytvořením elegantního vstupu k hudebnímu počinu podzimu nějak nevychází, tak rovnou ke koncertu.
Američanka s indickými kořeny Shilpa Ray otevřela večer svým exotickým nástrojem a jako bonus přidala krásně zabarvený hlas a velmi podmanivý projev. Měl jsem možnost poslechu pouze první skladby, ale znělo to velmi působivě a jsem přesvědčen, že bude o ní popsáno ještě velmi mnoho stohů papíru.
Minuty čekání se vlekly pomalu a dlouze, ale chvilka, na kterou všichni ve skoro vyprodané hale čekali, je zde. Úvodní tóny We No Who U R a do setmělého sálu přichází až démonicky uhrančivý Nick Cave.
Hala vaří a přední řady, se kterými se osobním kontaktem a dotekem Nick vítá, jsou u vytržení. Ani jsem nestačil vstřebat prvotní dojmy a už jsem odcházen, neboť Nickova nelibost k majitelům foto-záznamníků je pověstná. Složitěji jsem vstřebával vztyčený prostředníček od Warrena Ellise, ale budiž mu odpuštěn jeho rozmar za jeho styl hry na housle. Za večer zdevastoval tři smyčce a jelikož hraje i trsátkem, tak mě celkem dostal. Podobné zásahy na srdeční komory přinášely i další drobná intermezza v Nickově komunikaci s fanoušky. Ve skladbě Tupelo zahlédl malého chlapce, nechal ho davem prostoupit až k sobě, aby mu tváří v tvář zpíval část skladby. Polibek pro fanynku předávající mu růži. Odpověď na zvolání „I love you“, kdy se s neskutečnou grácií otočil a vrátil k volající „I love you, too“.
Jsou to jen střípky z mozaiky koncertu, které poskládají veliký obraz, který ve mě koncert zanechal. Textově a emočně vybroušená From her to Eternity, ve které se odráží snad celá rozervanost myšlenkových toků opuštěnosti. I když nechtěl bych vyjmenovávat jednotlivé skladby. Ani část, kdy Nick usedl k pianu a zněly pomalejší songy, neubraly nic na síle, kterou muzika měla. Love Letter. Při Into My Arms musel snad každému projet páteří elektrický úhoř a mě jen zamrzelo, že kdysi oblíbené zapalovače nahradily pouze svítící mobily, ale je pravdou, že zpívá celá hala.
„Can you feel my heartbeat?“ Bezmála zásadní otázka celé Nickovy tvorby. Higgs Boson Blues. Netřeba dalších slov a následná The Mercy Seat vrátila set do syrovějších vod rocku. Push the Sky Away jako tečka před přídavky a po návratu už jen tři songy a show končí. Smutné až nemilosrdné.
A tak venku nezbylo nežli se nadechnout podzimní sychravosti a jen konstatovat, že i když nehráli mojí oblíbenou Idiot Prayer, byl to na dlouhou dobu velmi silný zážitek.
Jak jste to slyšeli vy?
