„Tak teď v tom uděláme jednou pro vždy jasno. Byl jsem skinhead, ale už nejsem a distancuju se od nich“. Tato slova Daniel Landa pronesl hned zkraje svého vystoupení a vyprodaná aréna zatleskala. Nevidím důvod, proč by se jim nemělo věřit a proč by se mělo hledat něco mezi řádky, o což se jistě někteří experti, jako např. redaktoři Reflexu – Doležal, Feřtek, bezpochyby pokusí.
Ani složení obecenstva nenapovídalo tomu, že by se jednalo o vystoupení člověka, který je v některých článcích, některých “nejmenovaných“ autorů označován různými pestrými přídomky narážejícími na Landovu pravicovou minulost. Aby někdo má slova nepochopil špatně, musím říci, že v sále samozřejmě bylo dost lidí v bombrech a dost lidí s krátkými vlasy, ale dost lidí s dětmi a ve věku, kdy bych třeba neočekával, že tráví pondělní večery na rockových koncertech. Zřejmě ale, Danova hudba, texty, aranže a osobnost zvítězila nad výmysly a spekulacemi. (a co se týče těch pánů v bombrech, jedna moje spolužačka ze střední školy považovala tuto bundu za vrcholně společenský oděv, který nosila jen do divadla:) Více se k tomuto tématu zde nebudu vyjadřovat, protože bych se určitě příliš rozepsal a nikdo by to nedočetl do konce. Navíc už jsem o této problematice napsal dostatek jiných článků, takže pokud by měl někdo nepřekonatelné nutkání dozvědět se víc nebo se prostě jen pohádat nebo si zanadávat na to, jaký že to má ten Lang názory, může mi napsat a já mu některé tyto práce pošlu.
Teď k samotnému koncertu…
Po několika málo písničkách v podání Coccotte Minute zhasla světla a dav se začal dožadovat příchodu toho, kvůli kterému zde byli. Chvíli to trvalo, ale určitě to nebyla doba nestandardní k přípravě vystoupení kapely. Hned první věc, Motýlka, si hala dala společně s Landou. Na začátku druhé skladby (Ztracení hoši) se trochu projevilo, že pokud nemáte pouze jednoho koníčka, nemusí být vždy vše dokonalé, když Dan začal zpívat rovnou druhou sloku. Hned se ale vrátil do správných kolejí a toto klopýtnutí ve mně, spíše než co jiného, podpořilo prožitek z živého koncertu, který neprobíhal v žádné křeči. V třetí písni, Sen, zase pro změnu nenechal kytaru dohrát mezihru a začal zpívat dříve, což asi překvapilo i jeho samotného. Prohlásil: „to sem si myslel, že tady není co zkurvit a vidíte.“ Během večera se ještě pár takovýchto chybiček objevilo a chce-li si někdo vyloženě rejpnout, je zde k tomu určitě dostatečný prostor, já však spíš sdílím názor, že když chceme lpět na detailech, můžeme si doma v obýváku pustit cédéčko, sem se však lidi přišli hlavně pobavit, zakřičet si a to se povedlo bez jakékoli chyby.
Jako třetí zazněla moje oblíbená, (dle článku pana Feřteka antisemitistická – což prý vyplývá hlavně z videoklipu – to snad ani nemyslej vážně když Landu přirovnávají k Mussolinimu a Hitlerovi, jestliže je u nich fašista každý, komu se líbí státní vlajka, tak se hrdě hlásím! – pro bližší porozumění doporučuji přečíst onen článek z reflexu), Protestsong, pak Moravské pole, Bílá hora a po koncepčně jen malinko vybočujících Mužích s padáky zakončila blok písní z naší současnosti a především historie Tradice.
Následoval Kouzelník z poslední Landovi desky Neofolk, jejíž obsah tvořil velkou část celého pražského koncertu, což deklarují i další dvě následující skladby, Tajemství a Čaruj!. Mě osobně zaujala kytaristova vychytávka v písni Tajemství, spočívající ve stojanu, podobnému tomu na noty, tento však přidržoval akustickou kytaru ve výši pasu, což zmíněnému hráči umožňovalo střídat akustiku s elektrikou aniž by elektrickou kytaru sundával z krku.
Po těchto skladbách Landa programově od Neofolku na chvíli odbočil písní Militia christi, jednou ukázkou muzikálové tvorby a Zrůdami z 9mm argumentů, aby vzápětí navázal na předešlou sérii písní Zlatý drak. V souvislosti s tím se zmínil i o připravované hře Zlatý drak, která má být jakousi, samozřejmě originální, obdobou Pána prstenů, kde i některé známé persony již zaujali své role, jmenovitě J. X. Doležal roli paralelní ke Glumovi z pána prstenů.(posouzení, do jaké míry je to celé žert a ironie namířená proti některým „nekonvenčním“ redaktorům již nechám na vás:-) Co se využití, jistě nemalého, písničkového potenciálu alba Neofolk týče, pokračovalo se Blanickými (taktéž jedna z mých nejoblíbenějších), písní Janek blázen, kterou Daniel věnoval své mamince a Táta, kterou hrál pro své dcerky.
Takřka na závěr zazněla, opět sakra velmi zdařilá Vltava a celá T-Mobile Arena slíbila, že půjde k volbám (mezi řádky by se dalo asi vypozorovat, že hlavně kvůli tomu, aby, jak kdysi zpívala „jedna kapela“, NEDOZRÁLY RUDÝ TŘEŠNE V SADECH, to se ale dostávám do politiky, kde samozřejmě mohu proklamovat jen svůj názor a nerad bych se do toho zamotal, k tomu jsou tu jiní).
Nakonec koncertu přišlo to, na co jsem byl, přiznám se, celou dobu zvědav. Už na svých internetových stránkách Landa apeloval na všechny, kdož se chystají navštívit, ať už kterýkoli ze dvou koncertů Bouře 2005, aby si zopakovali text k písni Ktož sú boží bojovníci, aby pak zde mohla zaznít z tisíce hrdel, stejně jako tomu bylo v 15. století. Povedlo se, myslím, že zpívali všichni.
Po poměrně dlouhé době, kdy Dan zřejmě zkoušel, jak dlouho publikum vydrží vzývat hudebníky k opětovnému návratu na jeviště, byl celý večer, na pozadí scény s naší vlajkou, zakončen skladbami Šance, Kdyby a Quantum tarantulí.
Celková atmosféra, kterou jsem od koncertu Daniela Landy očekával, nebyla možná naplněna na 100%, ale to je způsobeno zčásti asi i mojí náročností. Rozhodně jsem nebyl zklamán, ba naopak. Skladby zněly tak jako na desce, co se aranží týče a to bez používání (alespoň jsem si toho nevšiml) nějaké podpůrné techniky, jako samply atd. Sbory byly odzpívány čtyřmi sboristkami, kterým bych mohl vytknout snad jedině to, že se místy některé z nich za mikrofonem kroutily, jak někde na diskotéce u tyče, což mi např. k Moravskému poli moc nesedělo. O smyčcové party se staraly dvoje housle, viola, violoncello a kontrabas a flétnistka s trumpetistou uzavírali celý ansámbl. V kapele jsem poznal na první pohled jen Marka Žežulku (bicí), další členové kapely pak byli Vlasta Bičík (klávesy), Martin Volák (kytary), Jan Alan (basa) a druhý zpěvák do sborů a dechově náročnějších pasáží Ladislav Spilka. (u posledních tří jmen si nejsem jist zda jsou správně, tak se případně předem omlouvám, jak pánům muzikantům, tak i čtenářům, které bych tímto mohl mystifikovat).
Ještě bych mohl zmínit, že během koncertu se Daniel Landa omluvil všem, kterým někdy, ať už fyzicky nebo psychicky ublížil, zároveň však poznamenal, že těm, kterým ublížil na obranu sebe nebo svých blízkých se neomlouvá a je připraven učinit to zas. Pro někoho to může možná znít trochu pateticky, někdo se s tím ztotožní. Rozhodující asi ale bude to, čemu každý z nás osobně věří. A mám pocit, že Daniel tomu co říká, věří. Kdo tam byl, ví o čem mluvím, kdo ne, může přijít příště. Jen je otázkou zda-li to bude za rok, za dva, za tři… Landovým koncertům totiž dodává jisté kouzlo i jejich nepříliš vysoká časová frekvence, zkrátka, nemůžete si říct kterékoli pondělí v roce, že dneska v televizi nic není, tak půjdu na Landu.
Daniel Landa – Bouře 2005 1 komentář reakcí