V bohatém hudebním programu, který pro tento podzim a začátek zimy pražský Lucerna Music Bar nabízí, není nikterak obtížné najít kvalitní vystoupení některého z českých či zahraničních hudebních těles, a to napříč všemi žánry. Zároveň je více než dobré, že i za této situace dochází k hudebně-poetickým setkáním, která očekávání příchozích nejen naplní, ale i předčí, a tak si člověk, když pak několik málo minut po dvanácté s kelímkem nedopité plzně utíká na poslední metro, proplétajíce se mezi zamilovanými páry, zaslíbeně se líbajícími či zalíbeně hledícími na malinko romanticky kýčovité vánoční osvětlení Václavského náměstí, může říct, že to opravdu stálo za to. Ve středu 5.12. nebyl v LMB Mikuláš, ale Xavier Baumaxa… a nadělovalo se, a stálo to za to.
Když někdy v polovině osmdesátých let dnes již minulého století vedla maminka svého malého Luboška poprvé do Lidové školy umění, možná tušila, co z něj jednou vyroste. Jedna ze svérázných osobností naší hudební scény, člověk balící jemný slovní humor do vulgarismů, slovními hříčkami, které umožňuje v té správné míře snad jen naše mateřština, popisující zcela běžné věci, které vidíme kolem sebe, ať už rádi či neradi, osoba, která jakoby z hlediska mediálních masáží a podobných opičáren, které nám říkají, co poslouchat, nosit, jíst, pít… ani neexistovala a přesto těžko přehlédnutelná – Xavier Baumaxa.
I přes bolesti rukou, které, jak bylo možno dočíst se z různých zdrojů, Xaviera poslední dobou provázejí, a byly tak příčinou mnoha zrušených koncertů, se jeho výstup v Lucerna Music Baru uskutečnil a všichni, kdo si sem ten večer našli cestu, si mohli náležitě vychutnat převážnou část jeho tvorby naživo, v mnohdy velmi zajímavých aranžích uzpůsobených pro zhruba patnácti členný hudební ansámbl, kterým ten večer Xavier Baumaxa disponoval. Kromě Hněddých smyčců, bongistů, dechů, Miroslava Moravce, tanečníků a dalších oficiálně účinkujících, bylo přímo do pódiového dění, ať pouze verbálně či přímo fyzicky, vtaženo i několik návštěvníků, ale pěkně popořadě.
Na devátou hodinu oznámený začátek, se kvůli neustávající frontě před vchodem a frontě před šatnou malinko posunul, což zase až tak nevadilo, protože všichni měli alespoň dostatek času vystát frontu před barem, aniž by přišli o část Xavierovy performance (to bych ale malinko barmankám a barmánkům křivdil – je třeba poznamenat, že po zkušenostech s prvními dvěma frontami, jsem byl mile překvapen, jak to u nápojů poměrně pěkně odsýpá). Sympatické taky bylo, že Xavier nenechal své fanoušky a fanynky čekat v nejistotě a lehce po čtvrt na deset vystoupil na pódium, celou situaci vysvětlil a několika krátkými básněmi zpříjemnil čekání všem, co už měli co pít. Obzvláště kus od Em Rudenka, (který ostatně v průběhu večera osobně přednesl svojí vizi zájezdu a dokonce zahrál a zazpíval jednu rockověji pojatou píseň) s názvem, tuším, že Homeopatická Urinoterapie, pobavil, aniž by urazil..
Jedním ze specifik Xaviho koncertů, je jistá spoluúčast publika na samotném vystoupení – zjednodušeně řečeno, pokud se mu zalíbíte, možná se ocitnete i na podiu, pokud ho upoutáte jinak, většina jeho hlášek bude po zbytek večera směřovat na vaši adresu. Již během úvodního slova se Xavier tentokráte zaměřil na tmavovlasou dívku v první řadě, která se tak nějak vyzývavě uculovala, alespoň do té doby než se ze subjektu legrace stala objektem srandy :-) Vůbec celá atmosféra středečního večera se nesla spíše v duchu „přišli sme si dát pivo a protože tu Xavier má kytaru, tak něco zahraje a náhodou tu má nástroje i dalších asi patnáct lidí, a tak z toho byl super koncert“. Hrálo se skoro tři hodiny a všechny zásadní písně zazněly. Poměrně dost prostoru bylo věnováno poslednímu Retrofutru, kdy zřejmě největší ohlas měl před, během i po odehrání Nazijazz, a myslím, že kdyby někdo nezasvěcený přišel právě ve chvíli kdy celý sál sborově zařval „nic než národ!“ trochu by ho zamrazilo v zádech a možná by bylo co vysvětlovat :-) Novější písně byly prokládány těmi staršími, všichni znali texty, prostě paráda. Jak už sem zmínil, v živém podání a ve složení jaké bylo v Lucerně k vidění, zněl leckterý song lépe něž z desky. Například Romale Rap se smyčcema a dechama, sbory v refrénu… prostě Khamoro hadr (festival romské hudby – pozn. autora). Kultura je plná kultů, Parapety, Lidé z malých vesniček, Špulka a já, Novodobé kulty, Muž který prohrál – doprovozené projekcí Ramba na plátně za muzikanty, Penis („dej mi kousnout“), Ozajstný hip hop pochopitelně a další věci, prostě skoro všechno, na co si jen vzpomenete, ze tří desek Xaviera Baumaxy na koncertě zaznělo.
Dopředu avizovaným tajemným hostem byl Miroslav Moravec, který zase posunul tento večer trochu do jiné polohy. Typickému propojení zpívaného a mluveného slova, tak jak jsme na něj zvyklí z desek, bylo tedy učiněno za dost i této noci. Miroslav Moravec nejprve přednesl půvabnou „Teorii Moravců“, týkající se problematiky zvukového spektra a basových respektive barytonových hlasů a v druhé polovině středeční mikulášské besídky, byli ti, kdož přišli, svědky možná historicky vůbec prvního pokusu o dabing písně z češtiny do češtiny. Absolutní vrchol celého působení Miroslava Moravce byl však jednoznačně Fantomasův smích.
Skoro to vypadá, že tomuto večeru není co vytknout, ovšem, přeci jen v rámci objektivity, si malinko rýpnout musím. Ne do Xaviera pochopitelně, – to bych si dovolil jednou a na příštím albu by o mě byly minimálně dvě písně a tři básničky :-) Onu malinkatou výtku bych směřoval ke zvukaři, který snad mohl být v některých okamžicích trochu pozornější, co se týče stahování a opětovného zvyšování hlasitosti u jednotlivých zrovna nepoužívaných nástrojů, tak, aby hudebníci, včetně Xaviho, nemuseli před každou druhou písní vždy několikráte signalizovat, že teď už hrají na jiný nástroj, – v jednom případě, se tato signalizace stala úspěšnou až v druhé části písně, což je trochu pozdě.
Pokud se vám poštěstí ještě do konce roku navštívit některý ze zbývajících čtyř koncertů Xaviera Baumaxy, jistě mi dáte za pravdu, že je to více než příjemné odpočinutí od „zevšechstransevalících“ vánočních koled a zároveň kulturní zážitek, který uspokojí velmi široké spektrum posluchačů, o čemž ostatně svědčí i složení publika na recitálech Xaviera Baumaxy.
Pokud se chcete pokochat obrazem i zvukem, koukněte sem: Youtube
