V pátek 9. prosince jsme navštívili v pražské T-Mobile aréně koncert Richarda Müllera. Vystoupil zde s jedněmi z nejuznávanějších amerických muzikantů, se kterými nahrával v New Yorku i své nové CD s názvem 44. Při této příležitosti byla uspořádána série koncertů, k níž patřil i tento. Bohužel byl jediný u nás, když předcházející tři vystoupení proběhla na Slovensku.
Protože jsme se poněkud zdrželi při cestě, první píseň, kterou jsem si mohla poslechnout, byla „Nebude to také l’ahlé drahá“. V polovině skladby se mimořádným sólem na kytaru předvedl Hiram Bullock, a je nutné podotknout, že i každé následující bylo vždy bouřlivě odměněno potleskem. V jeho hře bylo zjevné potěšení z hudby a nezkrotný temperament, který se dral napovrch. Největší nadšení ale vyvolal, když s blížícím se závěrem vystoupení sešel z podia mezi diváky a pokračoval v sóle při procházce v hledišti. Na tomto „výletu“ ho doprovázel ho druhý kytarista Mike Caffrey.
Celý koncert dotvářela příjemná atmosféra a většina haly se dobře bavila. Zazněla většina písní z čerstvého alba, ale i známé hity jako „Po schodoch“, „Nahy“ nebo „Spočitaj ma“. Při této skladbě zpívala s Müllerem celá téměř vyprodaná aréna. Z nových věcí se mi osobně nejvíce líbila pomalá lyrická skladba „Ticho a tma“ a živá latinskoamerická „Ria z Ria“.
Jak už jsem psala na úvod, doprovodní muzikanti patří opravdu k světové špičce a svými výkony to nepochybně potvrdili. Kromě již zmíněných kytaristů mě zaujal především vynikající bubeník Omar Hakim. Zbytek kapely tvořil ještě klávesák Clifford Carter a baskytarista Will Lee. Dohromady spolu vytvářeli velmi dobře fungující kolektiv.
Zvuk byl dobrý na všech místech, která jsem v aréně obesla. Jedinou nevýhodou pro diváky sedící na boku tribuny, byl horší výhled na scénu, který ale byl částečně nahrazovám projekcí na dvě plátna po stranách. Myslím ale, že ti, kteří se na Müllera přišli podívat, se mohli těšit z příjemného hudebního zážitku.
