místo: Rock Café – Praha
datum: 17.10.2012
Opravdu se nějak v poslední době roztrhl pytel s dobrými akcemi a pořadatelům za ně díky. Další oslava jubilea, tam opět nelze chybět. Ale postupně večerem.
První v pořadí to přesně podle harmonogramu vzali do svých LORD BISHOP ROCKS. Přiznám se, že chvilku jsem hledal cestu, jak přijít jejich muzice na chuť, ale zadařilo se. Není to zcela můj oblíbenný sound, ale pro úvod večera je to přijatelné. Směs všech možných stylů a hudebních prvků dala i ostatním důvod, aby přišli blíže k pódiu, ke kterému je kytarista neustále zval. Je pravdou, že z počátku to vypadalo, že budou muzikanti v početní převaze, ale zhoustlo to. Navíc to ty předkapely opravdu nemají snadné.
Druzí v pořadí EGOTRIP mě příjemně překvapili. Neznal jsem je vůbec a navíc jsem k českým partám docela skeptický. Není to nic osobního ani nijak znevažujícího a už vůbec se nedívám přeobdivně za hranice. Jen mám drobný odstup. Ale Egotrip mě opravdu přesvědčili. Dobrý sound, dobrý výkon, příjemné. A to i v situaci, kdy označení žánru nu-metal a především jeho hraní, mi vyvolává husí kůži. Ale tím, že to byl spíše velmi dobře zpracovaný a i zahraný crossover, tak to vyznělo skvěle a byla to příjemná úvodovka na hlavní star. I DJové, kteří byli jako hosté, mi nevadili. Myšleno hudebně. Naopak, bylo to příjemné doplnění muziky. Za mě osobně spokojenost, i když člověk občas koukne netrpělivě na hodinky, kdy už začne to, proč přišel.
A to přišlo. A bylo to velké. A výživné. Představovat nyní – dá se říct – už legendu crossoveru WALTARI je tradiční nošení dříví do lesa. Myslím, že není mnoho těch, kteří by se s jejich muzikou alespoň někdy nesetkali. Já osobně jsem je bral nejvíc v éře desek Big Bang, So Fine, Yeah!yeah!Die!Die!Death metal symphony in deep C. (šílenej název). Pak se to nějak po Space Avenue vytratilo, co se zájmu týká, ale stále je to pro mě kapela, kterou stojí za to vidět live, neboť je to neskutečná nálož. Kärtsy totiž nenechá ani kousek prostoru pro nadechnutí a žene celou show neskutečným tempem. Skáče se (v prostoru podia v Rock Café málem nebezpečné), tleská se, tančí se – a to s takovým nasazením, že skutečně po pár skladbách vzniká zmíněná sauna. Proto asi i malinké zklidnění s rádiově profláklou Stage, při které se rosí nejen čela. Pak to opět dostává drive a je to opět mazec a začíná se nedostávat vzduchu. Vyklízím pole a jdu hledat vzdušnější místo k pobytu. Ten se dá sice krájet po celém prostoru, ale vzadu je přeci jen příjemněji. Nechci zde ani vyjmenovávat celý set, navíc jsem stejně čekal na oblíbené fláky, ale ohromně příjemným překvapením bylo zařazení songu ze zmiňované Death metal Symphony. Přiznám se, že to nyní názvem z hlavy nedám jakou. Navíc Symphony sjížím jako celek a jednotlivé party názvy ani skoro neznám. Opravdu mi ta encyklopedičnost nedělá dobře. Kdo si vzpomene na název má u mě pivko. Chyběl sice v songu ten ženský vokál, ale i tak velmi dobré. Pak přišla So Fine, kdy to dal celej sál a opět v sauně dost přitopili. Ale tím už se to nachýlilo k závěru a navíc jsem musel vysublimovat. Pokud mi někdo prozradí co se přidávalo a zda vůbec, budu rád. Stejně tak za vaše názory na koncert. Za mě osobně říkám, že oslava 25ti let na scéně, se vydařila a přeju klukům ještě jednou tolik. Nejmíň.
