místo: Vizovice
datum: 10.-13.7.2014
Čtvrtek
Zapsáno a nadatlováno online do mobilního telefonu, tedy následující řádky jsou myšlenky, které se mi hnaly hlavou přímo při akci…
Fotky z atmosféry najdete ZDE v samostatném článku.
Předpovědi počasí se letos velmi bouřlivě rozcházely, tak ještě před nástupem na pětihodinovou cestu jsem si nebyl jistý, co vlastně ve Vizovicích zažiju… První shlédnutá, ale druhá v pořadí, kapela Serenity, překvapila už Game of Thrones intrem. Příjemné zpestření hned na začátek.
Následovali SKAčkoví Russkaja, kteří sice byli v programu značeni trochu jinými přízvisky, ale ať tomu říká kdo chce, jak chce, každopádně to rozskákalo dav. Na Masters takovéhle „úchylky“ patří, takže s tím nemám osobně problém. Pánové a dáma synchronizovaně pařili na pódiu a mělo to potřebnou šťávu do lehkého pařáčku. Z Masters znám už za ty dlouhé roky rozličné typy počasí, tak musím říct, že letos je čtvrtek zatím akorát. Vyloženě nepaří, ale slunce svítí, prostě pro svlažení hrdla akorát. Jen jsem teda veeelmi mrzutý z výměny Plzně za Radegast… Jako i Plzeň byla sice vždy festivalová, tedy jakási desítka, světový unikat. Ale porad lepší, než Rko a to ještě povětšinou desítka. Nevím, co vedlo Prazdroj k výměně v portfoliu, ale Plzeň byla jedna z věcí, proč jsem na Masters jezdil. To jen tak bokem.
Zatímco píšu tyto řádky, hrají nám už Axxis a jejich diskotéka. Jo, je to melodické, pánové jsou sympatičtí, ale na mě je tahle dnes už legenda moc rock and pop. Dav je ale rozprostřený až za zvukaře, takže Axxis se libí, což je hlavní. Náhodná fanynka Veronika byla, jak je už tradicí, vyzvána na pódium, aby ukázala své umění, za což byla po zásluze odměněna bouřlivým aplausem. Plážová samplová diskotéka pokračuje… Zvuk od počátku festu je každopádně v normě, takže se u toho příjemně popíjí – ale zásadně Radegast 12, který má alespoň nějakou chuť…
Airborne jsou jasní nástupci ACDC, celkové hudební postupy jsou velmi podobné, aniž bych je chtěl nějak nařknout z plagiátorství. Songy jsou čerstvé, rockové a rozhodně dokážou přilákat dav. Jen je otázka, jestli si půlka ze zúčastněných nechce vystát místo na megahvězdu večera. Každopádně pánové válí velmi rokenrollově a solidně. Vůbec se na stagi nešetři a tak to má byt. Narvat to do lidí až do posledního decibelu. Má to šťávu
V mých mladých začátcích bylo mým snem vyfotit si na živém koncertě Dream Theater, to už se mi před lety podařilo a měl jsem z té performance řádně ustříknuto v textilu. Dneska jsem trochu jinde, ale pánové Petrucci, LaBrie, Myung a Rudess jsou pro mě pořád legendy žánru na své nástroje. K odchodu mé bubenické ikony se příliš nebudu rozepisovat, nicméně i Mike Mangini repertoár kapely bravurně zvládá. DT jsou hvězda se vším všudy a já jejich prstové ekvilibristiky hltám všemi smysly… Ke konci tedy marně doufám v některý ze svých oblíbených songů, ale dneska nemám takovou kliku.
S prvními tóny Anthraxu začalo solidně pršet. Ne, že by to nás připravené fotografy nějak limitovalo, ale příjemným fotoprostředím bych to taky nenazval. Každopádně pánové to řezali na pódiu velmi ostře. Ostatně jako vždycky, takže přes velmi pokročilou hodinu ubývalo diváctva jen pozvolna.
Dneska to u mě vyhráli jak jinak, než Dream Theater za svůj profesorský výkon a Airborne, že mě nechali užívat si svěží hard rock. Anthrax, protože jsou lehce mimo mé poslechové pole, zůstali na třetím stupínku.
Pátek
Dnešní lehce deštivé ráno otevřeli Embryo se svým brutálním setem. Pár set hlav už se před pódiem našlo, takže i jako začínající měli tihle Italové slušnou odezvu. Death já můžu, ale tady mi sound přišel celkem tuctový. Jako otvíračka ale v pohodě…
Jak jsem tak bloudil po areálu, nezaznamenal jsem zásadnější změny nebo novinky. Snad jen ploty po stranách hlavního pódia nebyly oplachtované jako v minulých letech, takže se přímým pohledem na stage můžou pokochat stovky lidi navíc. Správný a logický krok.
Ještě před obědem tu máme tuzemské mladíky The Snuff. Tak nějak nevím, co o nich napsat, mám z nich totiž rozpačitý pocit. Hudební tvorba je kvalitní a především brutální vokál a některé vyhrávky celkem lahodí uchu. Nějak mi to ale nejde dohromady s předvedenou show. Jaksi to nemá na velkém pódiu jiskru, něco tomu prostě, chybí. Kluci toho mají ale ještě hodně před sebou, tak uvidíme, co z nich vyroste…
Pánové svým setem ale spouštějí solidní dešťovou stěnu, která zatím trvá i do této chvíle, kdy dohrává Doga. Ne, že bych byl z cukru, ale techniku mám přeci jen natolik rád, že vynechávám Glory Hammer i Dogu. Vystoupení Vision of Atlantis je shlédnuto pouze z druhé půlky, ale i tak můžu říct, že je to příjemná muzika.
Déšť byl shovívavý i k Die Happy, kteří začali svůj set dokonce za slunce. Marta, její hrudní koš i spousta fanoušků skáčou do rytmu a za sebe můžu říct, že se mi ještě DH neoposlouchali. Slyším je teda pouze na letních festivalech, ale proti solidně provedené muzice nic nemám. Dav roste, tribuny se plní a všichni svorně vzhlíží k nebi, jak to dneska nahoře zařídí…
Martička podruhé, tentokrát s Honzou Toužimským a pořádným orchestrem – to je RockSymphony. Musím říct, že když jsem se po začátku vracel ze svých mimoareálových toulek, nečekal jsem, na jak obrovský dav narazím. Známé melodie oblečené do bezchybného hávu symfonického znění přilákaly a rozeskákaly fakt celý areál. Sice mi v některých písních vadila uměle vsunutá druhá linka pro Honzu nebo Martu, ale jinak jsem si ještě rád od plic zařval Run to the Hills… Očividně od pořadatelů další trefa do černého.
Následní Korpiklaani už měli obrovský dav řádně nažhavený, tak se pokračovalo v pařbě. Finští lesní mužici jsou u nás už celkem doma, a tak bylo jasné, že budou mít úspěch. Hudba mého srdce to sice není, ale skákavost tomu nechybí, což je hlavní kritérium pro čas zapadajícího slunce na Masters. Půlka davu se snaží vyskákávat pracně nasbírané promile a ta druhá prostě užívá muziku. Jo, pro tenhle pohled ze zadní tribuny jezdím na Masters.
Můžu říct, že Epica mě, co se týče cd produkce, míjí, ale na koncertech je to taková solidní stálice. Simone jednoznačně neurazí, ale třeba pódiově na Within Temptation ještě nemají. Vzpomínám ale na jistý ročník Benátské noci tak půldekádu zpátky, kdy byla Epica pozvaná na druhou scénu a přišel na ni „dav“ velikosti zadní tribuny Masters. Tenkrát trochu ostuda, dnes ale vidím naprosto plný plac s lesem zdvižených rukou. Epica se stále posouvá vpřed, což značí i headline čas, který dneska dostali. Každopádně kvalitní vystoupení konečně taky podpořené nějakými těmi plamínky.
Joakim se svojí bandou jsou jasnou hvězdou večera. Pro Sabaton je typický neskutečný drive na pódiu, kdy nepoleví po celých devadesát minut setu. Hlavní dominantou je na tomto tour maketa tanku s rotačními kulomety po stranách, které oblaží obecenstvo pořádnou sprchou pyrotechniky. Vše podpořeno kvalitním zvukem a hlavní plac vizovické likérky je narvaný k prasknutí. Za mě perfektní show.
Behemoth se začátkem v jednu ráno zavírali páteční večer a především polských fanoušků v předních řadách se nějaký odchod ke spánku nekonal. Tyhle sympatické severní sousedy jsem už fotil a slyšel na živo mockrát, takže můžu jen konstatovat, že to byla jejich standardní show. Což není míněno ve zlém, jenže když si pánové nastaví tak vysoký standard, je těžké ho pokaždé překonat. Choreografie i pyroefekty jsou na vysoké úrovni, ale i to nepřimělo už okolo půlky tisíce návštěvníků už tou dobou prchat do svých ubikací.
Za mě dneska vítězové Sabaton, v závěsu Epica a taky ten ohromný dav na Honzu s Martou a jejich covery. Je vidět i na Masters, že lidi chtějí ověřenou klasiku.
Sobota
Dnešek pro mě otevřeli Forrest Jump, což je velmi zajímavá česká kapelka Arakainovského zvuku. Sympatický projev přilákal nějakou tu stovečku přihlížejících a já osobně si pány ještě vyhledám k poslechu…
Salamandra už měla plno až před zvukaře, takže na poledne velmi sympatické. Stejně sympatický, symfonicky powerový byl i předvedený výkon, který bych podle těch pár songů řadil i na mezinárodní úroveň. Pánové a dáma přijeli podpořit nové album a kdo holduje tomuhle žánru, stoji za to ho zkusit…
Sebastien jsem poslechově více méně vynechal. Muzika neurazí a přizvaní hosté dodali setu na zajímavosti.
Za to thrashoví Suicidal Angels to byla ta správná bomba. Co se týče thrashe, jsem velmi vybíravý a jen tak něco mě nechytne, ale SA to z mými sluchovody fakt umí. Konečně se utvořil i solidní circlepit, kde okolo mého objektivu prolétla nejedna okovaná bota, wall of death taky impresivní…
Citron a jim podobné české bandy to tady nemají těžké, vřelé publikum, kam oko dohlédne. Hitovky si rád poslechnu, ale klidně i z větší vzdálenosti, takže si beru svoji odpočinkovou hodinku. To samé platí o Grand Magus. Jejich heavík vypouštím… Kolega možná doplní fotky.
Freedom Call jsou pro mě skákavá melodická power diskotéka. Mávání rukama do rytmu a slaďácký songy nejsou pro mě. Je ale nutno říci, že mávají ruce až za FOH, takže tohle berte jako názor nezasvěceného / neovlivněného… Jak psáno v programu, zábavovka.
Pan Schenker nám slíbil přes hodinu melodií Scorpions a dalších populárních přídavků kapel, kterými prošel, v rámci jeho Temple of Rock. Taky se tak stalo a lety prověřeného hard rocku jsem si celkem užil. Michael je už teda seschlej jak uzená treska, ale když člověk prožije v šedesáti dva až tři životy, má na to nárok. Každopádně prsty má pořád řádně hbité. Na podvečer dobrá muzika, která neurazí.
Srdcovka s velkým S, Arch Enemy, rovnalo se spoustu let Angela Gossow, ale teď je všechno jinak, ale přitom je to stále všechno stejně a správně… Dostanu se k tom oklikou… Arch Enemy neudělali tu chybu jako třeba Nightwish, kteří si po Tarje vybrali, slušně řečeno, naprosto nevýraznou Anneke. V tomto případě se jedná o naprostou trefu do černého a přes mládí se umí Alisse na pódiu pohybovat naprosto přirozeně. Prorokuji, že tahle slečna prodlouží produktivní věk kapely o další dekády, protože i za dvacet let bude pořád na co koukat. Navíc přitáhne i slintající puberťáky… Zpět k muzice – set kvalitně vyvážený ze starších i novějších kousků, takže si každý musel přijit na své, zvuk skvělý, dav se vaří ve vlastní šťávě, prostě good job. Ano, jsem ovlivněný a zaujatý…
Dalo by se říct, ze Helloweenům to hraje jako německé fotbalové reprezentaci… Pánové taky už mají značně natrénováno, takže přesně vědí, co je to tah na bránu a jak zabavit lidi. Teda pravda, že na mě to vyvolávání, hraní si na pravou a levou stranu nebo poslední nekonečná píseň I Want Out, jsou trochu moc. Já radši všeho s mírou, ale opět neskutečný nábuch lidí až k zadní tribuně svědčí o tom, ze Helloween mají v našich končinách neskutečnou podporu. Solidní show.
Jen ze zvědavosti jsem ještě vytrval na Civil War, abych si porovnal jejich festivalový set se Sabaton. Mno, kdybych den před tím neslyšel slavnější zbytek původní kapely a nebylo po půlnoci, zřejmě bych psal jinak, ale v tomto případě to byl pro mě slabý powerový odvar. Pódiová razance i melodie prostě nedosahovaly takových kvalit. Takže je z toho průměr – tedy nafotit, vyčurat a spát.
Neděle
(od Zdeňka Kloudy)
V polokómatu přebírám za raního kuroptění redačkní tužku a nežli jsem jí přitesl do tvrdě kritického pera, tak kapely BLACK WIDOW a CPT. MENDES & ROCK´N´ROLL ARMY, měly svůj set za sebou. Asi důsledek jiného Captaina, ale spíš jsem nechtěl míchat ty hodnosti společně.
Dorážím do areálu na LEGENDY SE VRACÍ a už od vchodu si říkám, koho asi tak zajímá „jukebox-live“. Tak zajímá to hodně lidí a možná dojde i na drobnou opravu v mysli, protože to bylo, i přes pálící slunce, docela fajn. Kluci jsou už vyzrálí muzikanti s citem pro skladbu a navíc to mělo i šťávu v podobně celkem vtipných hlášek a proslovů mezi skladbami. Beru grupu na milost a pokud hlášky nejsou jen naučený kafemlýnek na každé akci stejný, tak výborně.
Drobná „unavenost“ z vše-festivalové účasti ŠKWOR, mě svým způsobem vyexpedovala z areálu naplnit povinnost zabalit a připravit k odjezdu. Chápu a vím, že je bezmezný počet fans, (skoro plný plac byl důkazem), ale pokud potkáte kapelu x-krát za léto, tak potřeba poslechu lehce opadne. Nic nikomu neupírám, naopak. Tancujte, jásejte, zpívete, je to tak správně a tak to má být. A že kotel banda měla je víc než jasné.
Dal jsem raději (po týdnu opět) kanadské deathové brusiče KATAKLYSM, kteří jsou mi stylem blíž. Na zklamání nedošlo a byl to luxus v parném odpoledni.
Když je řeč o zklamání, tak na to došlo v případě informace, že původně avizovaní Krokus to ze zdravotních důvodů balí a nepřijedou. Nyní pomyslný klobouk dolů pro pořadatele, že dokázal zvládnout během pár hodin domluvit, zařídit, náhradní partu. Chápu, že náhrada nemusí být pro všechny zcela adekvátní, ale za sebe musím říct, že mě se set „náhradníků“ BONFIRE zamlouval. Nebylo to první setkání, ale musím uznat, že mě bavilo víc, nežli před pár lety. Až na rozmar počasí, které při akční ohňové show s paličkami bubeníka, deštěm vyhnalo zástupy fans z placu. Kdo by chtěl moknout poslední den?
K následné bandě kolem bicmena jsem měl trochu rozpaky, protože pár bubenických „projektů“ už jsem zažil a nějak mě to hudebně nezasytilo. Bez kritičnosti, že je něco špatně, bych ale dal kapelu TERRANA raději v nějakém suprovém motorkářském doupěti, kde se svíjí kolem tyče pár vilných roštěnek, Jack kalí mozek na maximum a k tomu grupa valí svoje songy. Zpěvák má navíc výbornou barvu hlasu, to se musí uznat. Nechci říct, že to bylo špatné, ale ten plácek pro poslech mi nepřišel nej. Jedním dechem ale musím dodat, že následná tiskovka s Mikem byla zcela ze všech (4 za víkend) ta best of. Nevím kde se v něm vzala energie ( pár minut po koncertě), ale byl výřečný, vtipný, komunikativní, až neskutečné. To, že sypal ze sebe historky s kámošema, nebo z nahrávání muziky jednu za druhou, asi každému z přítomných téměř vyrazilo dech. Navíc hlášky typu: „hele ptej se nahlas, já jsem hluchej, já jsem bubeník“, nebo odpověď na otázku slečny celkem mladého vzhledu zda má rád české pivo – „Jasně, české pivo mám rád, ale taky mám rád české holky, zavolej mamince jestli tě na večer pustí a něco vymyslíme“. Byl fakt zábavnej a je škoda, že jiné kapely na tiskovkách jedou naučené odpovědi ( i když na druhou stranu, kvalita otázek, co si budem namlouvat).
Díky této události jsem přišel o set ELUVEITIE, ale přiznávám, že extrémně nelituji. Narvaný plac napověděl, že fans se baví, ale mě jejich muzika trochu míjí, a tak klidně nějaký postřeh od vás.
Den se chýlí ku konci stejně jako celý festival (ani nevím jak to celé uběhlo) a je čas na UNISONIC. Opět se nejednalo o první setkání, to bylo snad v roce 2010, (tenkrát mě to vůbec nanadchlo), ale mezitím přišel do kapely Kai Hansen a bylo to znát. Mělo to šťávu, jistou divokost a bylo to super. Přišlo mi i, že Mischi jakoby ožil a dával svoje výšky jako kdysi. No jako kdysi až tak né, ale tradiční dýňovské hity zněly trochu lépe (trochu víc lépe) než předchozí večer, kdy mr.Deris kvičel jak při anální defloraci. Navíc Mischi trochu odložil i svůj „ostych“ a odstup a dokázal celkem výborně (proti dřívějším létům sólové dráhy) komunikovat s publikem. Bavilo mě to, možná nej banda dne.
Závěrečná tečka dne SEBASTIAN BACH. První show v ČR vzal ex-zpěvák ze Skid Row velmi osobně a vlítl na pódium jak urvanej vagón. Hudebně dost výživné, ale nemohu se zbavit dojmu, že vše stejně stojí na jeho osobnosti (možná minulosti). Muzika fajná, show také. I když točení s mikrofonem mě přivedlo k myšlence, kolik modřin už s ním spoluhráčům nadělal. Ale je to působivé, úsměvné. Co je méně úsměvné, je fakt, že víc muziky už fakt nebude a festival končí. Uf, uf, co naplat? A i když se mi moc nechce, tak nabírám směr k východu z areálu, pak odjezd. Blbý, ale realita.
Co říct závěrem?
Co se týká atmosféry a dění kolem festivalu, tak to dáme jinde v dalším článku, který je zde, ale co se týká muziky, tak čekám názor, postřeh od vás a že máme každý jiný hudební vkus a měřítka je vidět už i na tom, že já bych favority jednotlivých dnů poskládal zcela jinak nežli kolega Petr, ale to je jen věc názoru, úhel pohledu a je zcela v pořádku že máme jiné.
Na ty vaše čekáme a stejně tak nedočkavě na další ročník Masters of Rock. Ten 12. v pořadí byl naplněný po okraj. Jo a celkem by mě i zajímalo, koho by jste vy rádi viděli na dalších ročnících.
Pište, pište…
Masters of Rock 2014 1 komentář reakcí