Tento report by s klidem mohl nést pozoruhodný zemědělský název „Ochutnávka oliv na Chmelnici“. Není to jen laciná hříčka se jménem hlavního aktéra večera, ale i narážka na velmi vtipnou hříčku, kterou pro návštěvníky koncertu připravil pořadatel (v reportu o kousek dále).
Jon Oliva je pojem, který je dle návštěvy koncerty bohužel českému publiku nepříliš znám. Přestože bývalý principál legendárních Savatage dorazil do ČR po více než deseti letech a jeho setlist navíc tvořila jedna savatážovská perla za druhou, na Chmelnici ten den dorazilo něco okolo pouhé stovky lidí. Následující průběh večera naštěstí ukázal, že početná návštěva není vždy ten hlavní faktor nezapomenutelnosti koncertu…
Protože jsme o nízké návštěvě o koncertu věděli už dopředu, nechali jsme se dovézt tramvají k Exitu až krátce před osmou hodinou. U vstupu do klubu nás kromě všudypřítomného pořadatele Ozzyho uvítala specialitka, kterou zde velice stylově připravili promotéři. Plakáty kapely byly totiž zatíženy velkou sklenicí plnou skutečných oliv. Nevím, zda bylo možné návštěvníkům koncertu ochutnat, protože já si opravdu libuji jen v Olivách na pódiu a cédéčkách, a tak jsem si nechal zajít chuť.
Sál byl dle očekávání spíše poloprázdný, přestože už zde většina návštěvníků byla přítomna. Ale jistě víte, že když má klub v zázemí výčep, většinu obecenstva nehledáte u pódia… Teprve kolem čtvrt na osm se větší hrozen lidí srotil pod stage, které vévodily klávesy Jona Olivy. Opticky návštěva nakonec vypadala poměrně solidně, a ze mě tak docela spadl kámen, že by publikum vypadalo podobně trapně jako při loňském koncertě Jon Oliva´s Pain ve Vídni, který jsem měl možnost navštívit.
Přesně, kdy hodinky ukazovaly 20:18, rozezněly se sálem tóny blíže neurčitelného intra, během něhož se na podiu zjevila postupně celá šestičlenná kapela. V momentě, kdy i přes svou neskutečnou váhu (opravdu nepřeháním, když řeknu, že činí minimálně 150kg) celkem svižně přikráčel samotný Jon Oliva, přešlo intro v prastarý otvírák City Beneath the Surface. Touto 25 let starou věcí startuje letos většina koncertů JOP a nutno říct, že otvírák je to ideální, především díky začátku. Po úvodním ječáku následují slova „Hi! Welcome…“ a fungují tak jako určité seznámení a pozdrav kapely s publikem.
I přes ostrý start jsem se do koncertu nedostal úplně od začátku zejména díky faktu, že mi přišlo všechno takové uspěchané. Na předešlý song hned navazoval následující a během prvních čtyř skladeb Jon Oliva takřka nepromluvil k publiku. Vše se ale zlomilo s emočním dryjákem Tonight He Grins Again, který má v sobě obrovskou sílu. Jeho trýznivá nálada mi ihned takřka zvlhčila oči a já si plně uvědomil, kdo to tady před námi stojí (tedy spíše sedí, protože většinu času trávil Oliva za svými klávesami). Tento muž totiž není jen zpěvákem a klávesákem, je především člověkem, u kterého se nebojím použít spojení „geniální skladatel“. Po dřevních začátcích Savatage Jon Oliva někdy na konci 80. let nejspíš objevil schopnost vkládat do hudby a její pomocí předávat obrovské emoce. Tato schopnost se ještě vystupňovala po tragické smrti jeho bratra Chrise a na každém koncertě JOP obrovsky cítíte, že takřka každý vypjatější song zpívá a hraje Jon pro Chrise. A pokud do těchto pocitů umíte proniknout, stáváte se svědky něčeho úchvatného…
Abych zde ale nebudil dojem, že Jon Oliva se podobá (s troškou nadsázky řečeno) doomovým ubrečencům, musím podotknout, že jeho koncerty nejsou žádnou nekončící tryznou. Přes ten neodbytný pocit ztráty a melancholie je Jon Oliva i člověkem, který si umí udělat srandu z naprosto každého včetně sebe a počínaje nějakou pátou skladbou prokládal pauzy mezi nimi různými vtípky – od narážek na členy kapely přes průpovídky o kelímcích se záhadnými nápoji, které mu byly donášeny až po zapálení si na podiu, kdy s cigaretou ležérně v puse a za klávesami vytvářel dojem popůlnočního vystoupení v zapadlém baru.
Díky všem zmiňovaným faktům se v klubu brzy vytvořila zvláštní, až rodinná atmosféra. Publikum se i přes svou malou početnost zcela evidentně nechalo unést kouzlem Olivovy osobnosti a jako odměnu pro celou kapelu si přichystalo nadšené a hlasité ovace. Vrcholem interakce mezi podiem a plochou (a pro mě asi i vrcholem celého koncertu) byla Believe, jejíž dobrou půlku odzpívalo i přes počáteční ostych publikum samotné.
Základní set koncertu trval dobrých 85 minut. Pokud mám jmenovat osobní vrcholy, kromě již zmiňovaných Believe a Tonight He Grins Again to byla rozhodně velice překvapivě zařazená novinka Walk Upon the Water (na většině předchozích setlistů se nevyskytovala), která je přesně tím typem skladby, jakým umí Jon Oliva´s Pain brát za srdce. Dále nesmím opomenout temnou, progresivní (ta struktura skladby!, kam se většina samozvaných progresivních králů hrabe) Hounds a skrytou pinkfloydovku Firefly. Snad jen Chance (pro mě asi nejlepší skladba, jakou kdy Jon Oliva napsal) zazněla možná až příliš brzy…
Přídavek vlastně nebyl klasickým přídavkem, protože členové kapely se sice zvedli k odchodu, ale svá místa neopustili. Odstartovali ho velmi nečekaně (v setlistu nebyla skladba vůbec uvedena) s baladou Sleep, na kterou plynule navázali monstrózním riffem k letité hitovce Hall of the Mountain King. Přestože na desce nepatří k mým oblíbeným věcem, naživo je to zejména díky atmosféře v publiku neochvějná tutovka. Závěrečný Olivův ječák mi pak navíc takřka utrhl pravé ucho…i přes nejspíše vydatné kouření zůstává jeho hlas prakticky nepoškozen. Po tomto nezdařeném pokusu o ušní amputaci se kapela znovu zvedla a i přes velice hlasité a dlouhé ovace tentokrát už odešla a nevrátila se.
Přestože jsem zaplnil stránku mnoha písmenky, připadá mi, že jsem úplnou podstatu Jona Olivy vyjádřit nedokázal (omlouvám se také, že se věnuji výhradně jemu a ne ostatním členům kapely, ale Jon Oliva´s Pain je vskutku především o něm a pětice zbývajících členů i přes svou muzikantskou mistrnost plní výhradně roli hráčů). Vystoupení Jon Oliva´s Pain je totiž zejména koncertem lidskosti a opravdovosti. A o těchto faktorech vás slova nepřesvědčí, nutná je osobní zkušenost. Doufejme tedy, že i přes nízkou návštěvnost sem ještě někdo kapelu tohoto ve všech směrech velkého muže přivede…
Setlist (pořadí některých skladeb je možná nepřesné): 1. City Beneath the Surface, 2. Sirens, 3. Through the Eyes if the King, 4. Heal My Soul, 5. Tonight He Grins Again, 6. Chance, 7. All the Time, 8. Stories, 9. Gutter Ballet, 10. Walk Upon the Water, 11. Firefly, 12. Hounds, 13. Believe, 14. Jesus Saves, /// 15. Sleep, 16. Hall of the Mountain King
Martin Chroust
