Když jsem před nějakým měsícem spatřil DVD G3 z Tokia, nevěřil jsem vlastním očím a uším. Ani v nejkrásnějším snu by mne nenapadlo, že bych někdy mohl něco takového vidět. Shodou několika okolností jsem se 24. března ocitl v Chicagu v Congress Theatre na přesně této akci. Tato show tří kytaristů je pořádána Joem Satrianim už několik let, ovšem do Evropy se dostala pouze jednou, do ČR vůbec, proto jsem velice rád, že se mi takhle poštěstilo.
Letos si Joe k sobě vybral Johna Petrucciho, který je známý především působením v kapele Dream Theater a který se na G3 ukázal již v minulých letech.Druhým hostem byl mě neznámý Paul Gilbert.
Několik překvapení na mě čekalo už při vstupu do sálu. Nikdo se netlačil, stála se hezky fronta. Vevnitř organizátoři navigovali lidi kam mají chodit. A tak jsem se docela rychle ocitl v celkem starém a velkém kongresovém sále, naprosto dokonalém pro tento koncert.
Netrvalo dlouho a na podium nastoupil Paul Gilbert. Jeho třičtvrtěhodinka mě nijak zvlášť neoslovila. Nepopírám, že Paul je excelentní kytarista a částečně i showman, lehce mírně připomínající Steava Vaie, který se G3 také několikrát účastnil (například ve výše zmiňovaném Tokiu – Satriani, Vai, Petrucci). Co mi ale chybělo na každé jeho skladbě bylo něco, co by jí drželo dohromady. Připadalo mi, že se jedna od druhé moc neliší. Přesto předvedl uznáníhodný výkon, dokonce zpestřený o dva kusy se zpěvem.
Po relativně dlouhé pauze nastoupil mnou velice očekávaný John Petrucci. Ten měl navrch ještě tím, že s ním hraje na bicí jeho excelentní spoluhráč z DT Mike Portnoy. Johnova show byla o něco agresivnější. Jeho skladby byly přeci jen o něco tvrdší. Přehrál většinu svého jediného alba „Suspended Animation“. Během vystoupení vůbec nemluvil, až ke konci představil kapelu, ale to vůbec nevadilo. Narozdíl od Joea a Paula hrál celkem klidně, žádná uskákaná show se nekonala, ale myslím že to bylo jedině dobře, protože jeho styl hraní je ohromující a vystačil si bohatě bez toho. Jediné co mě mrzelo byla absence Portnoyova sóla na jeho skvostnou průhlednou bicí sadu, ale to byl hodně veliký detail.
Petrucciho show mi vyrazila dost dech a byl jsem zvědav, zda ho Satriani překoná. Na tuhle otázku je složité odpovědět, protože Petrucciho skladby mam hodně rád. Ovšem když nastoupil Satriani a začal hrát, byl jsem zcela ohromen. Koncert si opravdu užíval. Bláznivé poskakování a precizní hra na kytaru. Z nějakého důvodu mě přišlo, že jsem ještě nikdy nikoho podobného neviděl. Působil naprosto originálně, suveréně, uvolněně, jako velký učitel velkých kytaristů (kterým ovšem opravdu je). Jeho technika hraní, radost pohledět. I když předpokládám, že to tak vyznít nemělo, bylo vidět, kdo je tady pánem. Asi bych ho řadil na pozici nejlepšího kytaristy vůbec.
Po přibližně hodince hraní se na podium vrátili Paul i John. „Are you ready for G3, Chicago?“ Co se na tohle dá odpovědět. Následovaly čtyři skladby ve společném provedení. První dvě Foxey Lady a Purple Haze z dílny Jimiho Hendrixe byly parádní. Zakončeno bylo Stounama. Všechno bylo zpíváno Gilbertem, který se toho zhostil velice slušně. Myslím že to už ale byla opravdu jen třešnička na extrémně dobrém dortu.
Do této doby jsem měl nejlepší navštívený koncert Zappa Plays Zappa. Myslím, že pozici první příčky ztratil, i když dost těsně (kdo byl, ví. Překonat Zappu je hodně náročný) A co dodat na závěr? No… snad se to někdy dostane do Čech. Přeji to všem a rád to uvidím znova.
