Brutal Assault 2007

Brutal Assault 2007

Největší metalový svátek letošního roku byl pro nás Brutal Assault vol 12. Jak ho hodnotíme z pohledu bystrých reportérových očí a uší a jak se vyvedl z hlediska fanouška té správně tvrdé muziky, se dočtete v následujícím článku. Ročník 2007 byl výrazně jiný než předchozí, proto se nevyhneme srovnání, ve kterém se pokusíme subjektivně zhodnotit změny, které se za minulý rok udály.
Úvodem:

Vloni jsme se na Brutal Assault do Svojšic vypravili hromadnou dopravou, z čehož nám ještě pár týdnů poté naskakovala husí kůže po celém těle, proto jsme se odhodlali vzít tentokrát vlastní vůz. Jen několik dní před zahájením dvanáctého ročníku jsme se ale dozvěděli ze stránek, že si naše krásné auto nebudeme moci vystavit hned vedle stanu, což byla první z nepříjemností, kterým jsme směle vyrazili vstříc.

Pořádající agentura Shindy tentokrát zvolila jiný areál a to uprostřed vysokých zdí Josefovské pevnosti u Jaroměře. Po příchodu na místo konání nás vzhled a rozloha areálu mile překvapila. Místo jednoho pódia z loňska, vyrostly letos rovnou dvě. Podle ohlasů v diskuzi na stránkách festivalu můžu říct, že jsme nebyli jediní, kterým se tato změna zamlouvala. Je přece super pocit přejít po dohrání jedné kapely jen pár metrů a na druhém podiu zaslechnout první tóny kapely další. Na druhou stranu musíme podotknout, že po deseti hodinách skvělé muziky nejeden tvrdý metalista zatouží po masáži chodidel, na jejichž místě jsou nyní jen dvě betonové tvárnice, které značně znepříjemňují pohyb… ale zarytý fanoušek přece vydrží všechno. Na výše zmíněné diskuzi se objevovaly názory, že nedostatek laviček, kterých skutečně v areálu nebylo mnoho, by mohla suplovat tribuna, která by umožňovala nechat nohám trochu odpočinout a zároveň by z ní byl výhled na pódium pro ty, kteří si netroufnou do kotle. Zde bychom se chtěli zastat pořadatelů, kteří tento nápad zavrhli, protože si asi správně spočítali, že areál není nafukovací a případná tribuna by ubrala hodně místa pro stojící diváky. Lavičky by se však určitě hodily i podél zdí a ne jen v pivních stanech. Necháme se tedy překvapit, co pro nás Shindy připraví příště, ale naše reportérské duo se jednoznačně shodlo, že změna areálu festivalu hodně prospěla.

Další věcí, na kterou jsem slyšel protichůdné názory, byly hygienické možnosti v areálu. Musíme uznat, že nás velice překvapilo, jak jsou metaloví bratři a sestry čistotní. Fronty na čtyři sprchy, byly po ránu několikahodinové a tak jsme osobám ve frontě zrovna nezáviděli. My jsme to dvě noci bez mytí dobrovolně vydrželi a nechali tak zařádit kdejaké ty festivalové kultury na našich vypracovaných tělech.

Poslední skutečností, ke které máme potřebu se vyjádřit, je stanový kemp a s ním spojené parkování. Auto jsme odstavili ve městě a nutno podotknout, že vrásky na čele nám nedělala pouze pětiminutová procházka mezi kempem a místem stání, ale především místní spoluobčané brazilské barvy pleti, kteří se sem tam poohlíželi po nějaké té kovové součástce, která by jim přilepšila ke státní podpoře. Ač jsme vůz pro jistotu několikrát kontrolovali, nic se neztratilo a špatná pověst města zůstala tedy pouze na papíře (internetu). Stanové městečko praskalo ve švech už před spuštěním hudební produkce, proto jsme si našli sympatické místečko na kopci naproti pivnímu stanu a díky vylepšené strategii plánované celý rok jsme si neměli na co stěžovat (basička piv, vařič, stoličky  prostě velký frajeři). To by byly naše pocity a zážitky z festivalového dění a přišel čas pochválit či zkritizovat hudební produkci…

Čtvrtek:

Letošní třídenní hudební pouť odstartovala ve čtvrtek okolo třinácté hodiny česká grindová partička Rubufaso Mukufo, nevíme kolika návštěvníkům, se zapsal jejich pěkně od podlahy pojatý grind do srdce, ale většina, stejně jako my, ještě dostatečně neprozkoumala nové prostředí a nesžila se se všemi stánky a podobnými atrakcemi areálu, a tak kapela byla spíše hudební kulisou. Což ji ale nic neubírá na prvenství, co se pořadí týče a grindovém náboji, co se týče jejich muziky. Na stagi B vzápětí vystupující Panychida byla spíše jen lehkou přípravkou na produkci budoucí. Nic oslňujícího, nic urážejícího, před Brutal Assaultem jsme je neznali, po brutalu na ně poměrně rychle zapomněli, jen skřehotavý vokální projev nám trochu utkvěl, do budoucna by asi právě zde mělo dojít k dotažení způsobu prezentace. To následující Abstract Essence byli zcela jiná káva. Jeden z důkazů na naší hudební scéně, že propojení tvrdší hudby, black metalově laděné, s trochou té progresivity, nejen že není nemožné, ale naopak přináší velice zajímavý výsledek. Své kvality, které tato poměrně mladá kapela ukázala na opusu Aftermath, potvrdila i na živo a bylo se na co dívat, resp. co poslouchat – dobře hoši, jen tak dál!

Belgické Leng-Tche není třeba sáhodlouze představovat. Za dobu své působnosti mají i u nás vybudovanou jistou fanouškovskou základnu, což se projevilo i v rozrůstajícím se počtu diváků/posluchačů, kteří jistě nebyli zklamáni, grindcoredeathový set, s poměrně slušnou dávkou energie.

Jednou z nevelikého počtu na letošním Brutal Assaultu vystupujících kapel, na které jsme byli opravdu zvědaví, byli následující TO-MERA v čele s vokalistkou Julie Kiss. Výborný progresivní mix velké spousty hudebních žánrů s neopomenutelnými prvky jazzu, který tak skvostně zvěčnili na svém počinu Transcendental, byl lahůdkou pro pečlivé posluchače. Pravdou je, že Ti kteří kapelu doposud neznali (že jich je bohužel v našich krajích stále dost), si jejich výstup stěží vychutnali naplno, neboť bez určité znalosti jejich skladeb je velice lehké ztratit se v nich již po několika taktech a ani festivalové nazvučení není pro kapely tohoto typu ideální (což je fakt nikoli kritika zvukařů na A stagi, kteří odváděli velmi slušnou práci. To samé tak úplně bohužel neplatí o Stagi B, Ale o tom snad později). Zkrátka pro zasvěcené jeden z vrcholů pátečního odpoledne, pro neznalé možná ne jednoduše stravitelné představení lidí, kteří skutečně umí své nástroje vzít do ruky.

Trochu tvrdší muziky přišlo na řadu hned v zápětí, kdy na druhé stagi rozjeli své vystoupení němečtí drtiči Aborted. Po detailním poslechu jejich posledního počinu Slaughter & Apparatus: A Methodical Overture jsme se těšili na to, jak dokážou rozhýbat skákací svaly živého publika.. a to se jim skutečně podařilo. Brutální death mixovaný grindem pánové opravdu umí a za celé vystoupení si zaslouží pochvalu.

Pro ty, co se těšili na trochu dánského doom-metalu a nedočkali se Saturnus na jaře v klubu Black pes společně s Moonsorrow, měli nyní příležitost. Melancholičtí vypravěči poodkryli část ze svých chmurných myšlenek a Veronika během jejich vystoupení zemřela hned několikrát (int. vtip, pozn. red.).

Rakouští Belphegor, kteří přijeli představit svůj poslední počin Pestapokalypse VI opět hudební tempo festivalu zrychlili svým řízným black metalem. Po poslechu onoho alba jsme popravdě řečeno, čekali ještě trochu něco víc, co se kvality jejich produkce týče, malinko více toho pekla na pódiu, což se ne úplně povedlo, ale spíše než kapele bychom svá nenaplněná očekávání připsali na vrub kvalitě nazvučení Stage B.

Starý dobrý death metal v jedné z ryzejších podob vzápětí předvedli na druhém, resp. prvním podiu Dismember. Těžko zhodnotit jejich vystoupení jako celek – zrovna jsme šli doplnit tekutiny, ale těch několik songů, o které nás fronta na pivo nepřipravila, poměrně slušně hýbali s, zatím ještě stále jen davíkem (menší dav, pozn. autora) před podiem.

Zato All that Remains jsme si již vychutnali celé a stálo to věru zato. Osobně jsme před jejich setem moc velké naděje do téhle americké metalcorové partičky nevkládali, v Americe je teď podobnejch spolků jak hub po dešti a i na jiných kontinentech se tak trochu trhá pytel s kapelami podobného ražení, ovšem už po první skladbě bylo všem jasné, že na podiu tihle lidé opravdu umí. Konečně jsme viděli, co to znamená, že kapela má frontmana a nemálo věhlasnějších kapel by se od nich v tomto směru mohlo mnohé přiučit. Phil Labonte zvládal bravurně jak kvalitní coreový řev, tak hlubší deathové polohy, aby v zápětí, nejenom dívčí část publika, dostal svým čistým vokálem, kterého bylo sice ve skladbách jako šafránu, ale o to byl kvalitnější a dodával jednotlivým písním na zajímavosti, bořící stereotypitu některých předchozích hudebních produkcí. Zároveň zvukaři B stage potvrdili, že i oni umí udělat kvalitní zvuk, který bude hutný a zároveň nepohltí veškeré snažení muzikantů a jednotlivé rify, škoda jen, že takovýchto chvil nepřevedli více…

Takřka přesně v devět se objevila legenda české black/dark/& říkejte tomu jak chcete, ale zkrátka českého metalu ROOT. Velmistr J. Valter ve slušné formě, kapele to šlapalo, snad jen kdyby zaznělo více starých skladeb.. Dle našeho názoru, by se nikdo nezlobil kdyby čeští antikristi přehráli komplet celé Zjevení, protože několik závěrečných skladeb (Píseň pro Satana, 666 a ještě starší Hřbitov) zpíval snad každý jen trochu v základu vzdělaný návštěvník Brutal Assaultu. Přestavení nového bubeníka, ohně v popředí, pozdravy Vatikánu – klasicky slušně provedená show české reprezentace.

Suffocation jsme ještě neměli tu čest vidět na živo a proto jsme se po Rootech vydali pro pivní osvěžení, abychom v kotli vydrželi jejich zběsilé brutal deathové tempo. Zde nás bohužel čekalo menší zdržení v podobě fronty (která se však dala předvídat) a mistra výčepního jehož kadence výdeje piv byla asi jako rychlost bubeníkovy dvojšlapky v nejpomalejší pasáži funeral doom metalové skladby. Díky tomu jsme přišli až na čtvrtý song a značně znechuceni kvalitou piva jsme upustili od prodírání se davem do kotle. Velkoplošná obrazovka, výjimečně dobré nazvučení na poměry B stage a strhující výkony kapely v nás však dokázaly řádně rozpumpovat krev. Američtí drtiči potvrdili, že umí precizní atmosféru přenést z desky i na pódium.

Headlinerem večera byli Dark Tranquility a protože jsem letos velkou část volného času strávil poslechem jejich posledního počinu Fiction, těšil jsem se na ně už dlouho dopředu. Zabrali jsme si tedy místečko trochu blíž nášlapům, abychom atmosféru pořádně nasáli. Několik posledních let se naší republice vyhýbali, proto pro více než hodinové vystoupení namíchali skladby z několika posledních alb a nedrželi se pouze nových kousků. Zvuk byl vynikající stejně jako muzikanti a ta hodina utekla jako voda. Kvalitní švédského melodic deathmetalu prostě není nikdy dost a doufám, že to pořadatelé zohlední i příště. Jen škoda, že nám jakási slečna neustále mávala před obličejem polskou vlajkou a já tak musel občas místo řvaní textů s Mikaelem Stannem, zavírat pomyslnou kudlu otvírající se mi v kapse.

Nejvtipnější moment celého festivalu a zároveň důkaz duchapřítomnosti pořadatelů byl, když za nedorazivší DHG bleskurychle vybrali několik náhodných návštěvníků, dali jim do rukou nástroje a poslali je na pódium… Bohužel, tak tomu ve skutečnosti nebylo, norové nejenže přijeli, ale dokonce i zahráli, no, zahráli… Dle našeho dojmu, asi, určitě, nejslabší místo celého festivalu. Když si pomaluju ksicht, ještě se tomu nedá říkat avantgarda, na to asi pánové zapomněli. Na jejich vystoupení jsme šli bez předsudků a bez předchozích bližší znalostí kapely, ovšem s předchozím doporučením. Celý jejich výstup tedy hodnotíme jen dle jejich hodinového vystoupení, ale tohle bylo opravdu překvapení. Těžko soudit, co to mělo znamenat, čím to bylo způsobeno, kdo za to mohl, ale za podobný výstup by byli chlapci u nás v sokolovně vypískáni. Těžko říct z jakého titulu používají přídomek avant-garde, ale kapely jako Arcturus nebo Unexpect se otáčeli ve svých pomyslných hrobech. Rád si od někoho nechám vysvětlit, co Dodheimsgard svojí produkcí sledují, ale my jsme přišli na hudbu a ta se v případě tohoto vystupujícího nekonala.
Lehkým zpestřením před spaním byli Silent Stream of Godless Elegy. Housle a čelo se v sestavách brutal assaultních skupin jen tak nevidí. Nejsme zrovna velkými fanoušky stylu, který SSOGE hrají, ale i tak se jejich set příjemně poslouchal, zhruba do půlky, než jsme odešli spát. Při Ensiferum už jsme usínali, a tak k nám zvuky vikingských válečných hymnů doléhaly už jen z povzdálí.

Pátek:

Druhý festivalový den začínal, podobně jako první, pořádným českým grindem, Opitz, kteří po ránu probrali většinu návštěvníků. Následující Outburst se svým thrash metalem tuto práci dokončili.

Zato Pigsty předvedli, že se u grincoru může bavit opravdu každý – jak kapela, tak celé publikum. Zvláště podařená coververze Manowar (Kings of metal) nás velice potěšila. Dokonce se i soutěžilo o minicd, výsledky nám však zůstaly utajeny.

Vrchol celého dopoledního programu byli těšínští Ador Dorath. Možná by jim více slušel nějaký večernější čas (ovšem zase lepší než kdyby hráli až nad ránem jako loni, ale například s DHG bychom je prohodili hned). Obzvláště Lenička podala vynikající výkon, nečekali jsme že její hlasový projev je tak okouzlivý a čistý i na živo. Nádherné pohlazení na duši, které v zápětí rozmetá předtucha něčeho neblahého v podobě hudebního napětí a vokálu Ivoše Doseděla – tuhle rovnováhu Ador Dorath umějí výborně najít – Ador Dorath!

Na Le Srawl jsme se těšili opravdu hodně a jejich vystoupení v nás zanechalo téměř stejné nadšení jako Carnival in Coal vloni. Míchání žánrů sice nebylo tak zběsilé, za to grind míchaný se ska a jazzem se jen tak neslyší. Je sice pravda, že je tato syntéza prováděna tím nejjednodušším způsobem, tedy, že se jednotlivé žánrové pasáže ve skladbě střídají, ale to nic nemění na tom, že jsme si tu půlhodinku opravdu užili.

Separátní pracoviště naší redakce, které mělo na starosti kapely Obtest až Mnemic (včetně) zatím své postřehy nedodalo, nechceme jim fušovat do řemesla, proto si naše postřehy necháme pro sebe a budeme doufat, že již brzy bude report kompletní (pozn. autora).

Michiganští The Black Dahlia Murder předvedli trochu z americké death metalové školy. Slušná návštěvnost dávala kapele prostor naplno uplatnit svoje showmenství. Při pohledu na zpěváka se možná leckdo neubránil vzpomínce na Jacka Blacka ve School of Rock. Cannibal Corpse holt už nejsou jediní drtiči, krášlící americký kontinent, které stojí za to si poslechnout.

Cynic. Působili značně rozpačitě, možná i díky zvuku na Stagi B. Ani zběžná znalost jejich alba Focus nestačila k tomu, abychom si jejich výstup vychutnali. Každý kdo si poslechne některý z jejich počinů musí uznat, že něco v jejich hudbě je, ale na Brutal Assaultu se to nějak neprodralo napovrch.

Stejně jako na albech, předvedli své brutální pojetí death metalu následující Malevolent Creation i na živo. Nářez jako poleno, ale hlubší otisk v té záplavě kapel obdobně orientovaných v nás nezanechali.

Ač hardcore není naším šálkem kávy, Madball patří se svým uměním k základním kamenům tohoto žánru a jsou jedna z kapel na letošním Brutal Assaultu, které na živo dokáží vyšperkovanou vizuální stránkou podpořit již tak kvalitní studiové produkce. V kotli to vřelo a i my jsme si občas poskočili do chytlavých tónů, prostě pařba jak sviň.

Jedním z očekávaných hostů pátečního večera byla bezesporu Katatonia. Dávno jsou pryč časy klenotů jako Brave Murder Day, ale kapela si přesto drží mezi fanoušky rozjímavěji zaměřeného metalu své místo. Doomové kořeny na posledních albech zlehka opouští, nebo možná posouvá hranice žánru někam trochu jinam – to záleží na úhlu pohledu. Každopádně svým vystoupením ukázala, že má stále, co říct a ačkoliv poslední nahrávky nás při domácím poslechu nijak zvláště neoslovily, na živo to bylo o něčem jiném, a švédským souputníkům se podařilo vybudovat výbornou atmosféru celého jejich vystoupení. Možná, že ještě některé z jejich aktuálních počinů dostane, právě díky assaultové prezentaci, u nejednoho ortodoxnějšího doomaře druhou šanci.

Jejich krajani Pain, vystoupivší v zápětí na druhé stagi, se naší plné pozornosti nedočkali, protože kdo chtěl vidět Cavaleru, postával už od konce Katatonie před nášlapy Stage A. Kdybychom Pain neznali typovali bychom ji na lehce industriálně zábavově metalovou kapelu konce 80. let. Možná to bylo způsobeno hudební konkurencí, ale od kapely působící na scéně od druhé poloviny posledního desetiletí 20. století, navíc spojené se jménem Hypocrisy, by bylo možné očekávat daleko větší nářez.

Soulfly:

Netřeba představovat. Asi každý kdo jel na Brutal, jel tam s jistým, jasně formulovaným vztahem k této kapele. Ohlasy po jejich koncertě se v mnohém různí, asi tak jako názory na ně samotné. Možná mohlo zaznět více skladeb z výborných Dark Ages, například Corrosion Creeps by jistě nemálo návštěvníků uvítalo. V kotli se pařilo, ne že ne, ale výtky na adresu páně Maxe Cavalery, týkající se jeho neustálého odbíhání do zákulisí, neustálé měnění kytar, které stejně nebyly slyšet a na které toho stejně moc nenahrál a ani hlasový projev nebyl takový jak leckdo očekával. Texty byly mnohdy spíše odrecitovány než odeřvány oním sepulturovským způsobem. A pokračujeme v lehce kritickém tónu. Sólová „flamengo“ pasáž na čistou kytaru byla jedním z mála světlých okamžiků jejich hudebního vyjádření. Pozorní posluchači si nemohli nevšimnout, že např. již v úvodním Babylonu chyběla určitá vyhrávka, kterou naživo v obsazení dvou kytar není problém zahrát (pokud ovšem hrají obě dvě…) a ani další skladby jako by místy nebyly v plné aranži. Další věc je problematika velkoplošné obrazovky, kterou si jako jediná kapela z celkového počtu 70 vymínili vypnout, takže kdo nečekal hodinu před jejich vystoupením před podiem, viděl hovno a ne Soulfly. Že by zas novodobá Yoko Ono Gloria zaúřadovala? Ať na nás nikdo nechodí s tím, že to je kvůli tomu, že si češi všechno přepálej. Myslím, že o těch pár minut záznamu, co by z tohoto koncertu mohl vzniknout by manželé Cavalerovi nezbohatli, spíš bych uvěřil tomu, že Soulfly nechtěli, aby existoval důkaz, jak to naživo místama vojebávaj. (ale mi to máme natočený na foťák ). Aby jsme zas jen nehaněli, tak bubenický sólo v závěru jejich výstupu nebylo špatný a když Cavalera vytáhl jednoho z chlapců v první řadě na podium, aby si sním asi půl minuty zabouchal na buben, jeho rodiče jistě zamáčkli slzu dojetí po tom, co svého chlapce spatřili na obří obrazovce… vlastně nespatřili. Ale lidi si zaskákali, zařvali známý refrény a příště na ně zase přijdou.

Black metal v jeho nejkontroverznější podobě přivezli z Norska Gorgoroth. I když si myslíme, stejně jako Danny Filth, že čistý black je již přežitkem, byli jsme rádi, že nikdo ze současných členů zrovna nesedí a mohli jsme si vychutnat jejich show. Velkoplošná obrazovka se již zase rozeběhla, mohli jsme tedy sledovat satanovy orgie pěkně zblízka. Fanoušci i my jsme si to na živo řádně vychutnali, ale opět ten zatrápený zvuk na B stagi…

Nohy, ruce, mozek, a jiné vnitřnosti, to jsou neustále krvácející Haemorrhage. Z iberského poloostrova nám přivezli super grind, při kterém muselo zaplesat srdce každého metalového nadšence. Jejich poslední počin Apology for Patology se jim náramně povedl, a tak jsme si na dobrou noc zahráli na patology. Zpěvák řádil, zvuk se povedl, muzika šlapala – co víc si může řezník amatér přát.

Enslaved nám už jen hráli k odchodu…

Sobota:

Poslední festivalový den zahájili čeští M.A.C. of Mad a Goryptic, ale my jsme naplánovali svůj příchod až na 11. hodinu na grinderklauny Excrementory Grindfuckers. Po důkladném studiu jejich alb v posledním roce, jsme se na ně těšili jak malí kluci a obsadili místa hned u nášlapů. Vyplatilo se! Neotřelá hudební seance plná vtipu a sebeparodie zaujala i toho, kdo o této kapele nikdy neslyšel, našel-li se na Brutal Assaultu někdo takový. Zazněly i osvedčené kusy jako Final Grinddown nebo Karamba, Karacho, ein Grindcore. Prostě bezvadnej náklep, klidně mohli hrát ve všech třech dnech, tohle se naživo neoposlouchá.

Neméně úsměvní, ovšem neplánovaně, byli i následující Sear Bliss. Hoši samply nešetří, a to se jim na počátku malinko vymstilo, když po stereotypně se opakujícím a zbytečně dlouhém intru (i kdyby bylo o polovinu kratší, pořád by bylo dlouhé) začala další skladba  jak jinak než dalším podobně laděným intrem, při kterém si bubeník, který měl celý tento zázračný amprnál na starosti, ve snaze překlapnout na jinou skladbu, protože ta, která začala, zřejmě ještě nebyla na pořadu dne, rozhodil nejspíš i pořadí ostatních skladeb, což si vyžádalo cca dvouminutové napravování škod, během něhož, jako už od začátku prvního intra, ostatní hudebníci stáli zády k publiku a palma rostla, lidé koukali, kytarová vazba to úplně nezachránila… Ale nakonec hráli obstojně, využití pozounu v této muzice není zcela obvyklé, ale zde se poměrně zadařilo.

Na Trepalium a Destiny jsme balili stan, ale na Gadget už jsme byli zpátky. Zajímalo nás totiž srovnání s koncertem v klubu 007 na Strahově, který proběhl na jaře. Vzhledem k tomu, že Gadget hráli v odpoledním slunci, příliš atmosféry jejich koncert nepobral a tak jsme jen vzpomínali, jak jsme se vyřádili minule. Kotel nebyl nijak obrovský, ale své příznivce si kapela našla, prostě standardní výkon.

Dagoba, na kterou již před nášlapy čekalo o hodně větší množství lidí, jsme si ještě lehce pamatovali z jejich vystoupení jako supportu Sepultury a In Flames na Folimance, a tak jsme si poslechli jednu skladbičku a vydali se domů, protože bohužel máme i určité neodkladné povinnosti.

Separátní pracoviště naší redakce, které mělo na starosti kapely Sayyadina až Red Harvest (včetně) zatím své postřehy nedodalo, nechceme jim fušovat do řemesla, proto si naše postřehy necháme pro sebe a budeme doufat, že již brzy bude report kompletní (pozn. autora).

Tak takhle nějak jsme letos ohodnotili kapely. Velký dík a pořádná dávka uznání samozřejmě patří Shindymu, že se mu to celý podařilo dát do kupy a výborně zrežírovat a těšíme se na příští ročník.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Nejnovější příspěvky

Na Aerodrome festivalu vystoupí Oscar and the Wolf!

Nahradí X Ambassadors, kteří odložili celé evropské turné. Na pátém ročníku Aerodrome Festivalu,

nabízí i domácí jména

nabízí i domácí jména

Program Aerodrome Festivalu se rozrůstá o tuzemské umělce – Marpa, Lenny, Support Lesbiens,

Aerodrome festival potvrzuje posledni zahranicni kapelu letosniho programu – Halestorm!!

Posledním jménem, které bude na letošním ročníku Aerodrome festivalu reprezentovat zahraniční rockovou scénu,

Aerodrome Festivalu bude kralovat Lana Del Rey

Aerodrome Festival korunuje letošní program jednou z největších hvězd současnosti – americkou zpěvačkou

Treti rocnik festivalu Rock Heart opet laka na atraktivni jmena – Sodom, Hammerfall, Epicu, Guse G nebo znovuobnovene Rage – Refuge

Rock Heart, který se za pouhé dva roky své existence stal jedním z

více...

Půjčovna lodí Jizera

Rádi bychom Vám představili novou půjčovnu lodí Jizera. Půjčujeme kanoe a rafty na řece Jizeře. Nejčastěji působíme na středním toku Jizery – mezi Spálovem a Příšovicemi. Na tomto úseku má Jizera charekter mírné turistické řeky. Vodácké vybevení půjčujeme za bezkonkurenční ceny. Navíc doprava lodí je zdarma.

Půjčovna lodí a Malá Skála patří neodmyslitelně dohromady díky jedinečnému spojení řeky a okolní přírody. Tak neseďte doma. Udělejte si vodácký výlet po Jizeře.

Související články

Pomozte při tvorbě knihy o BA

Pomozte při tvorbě knihy o BA

Náš tým v současné chvíli usilovně pracuje na knize, jež by orámovala dvacetileté výročí festivalu

BRUTAL ASSAULT Festival 2014 finishuje.

BRUTAL ASSAULT Festival 2014 finishuje.

06. – 09. srpna 2014, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř www.brutalassault.cz Hudební festival Brutal Assault

BRUTAL ASSAULT nabízí dobrovolnické pozice!

Pokud se chceš stát součástí festivalu Brutal Assault a získat cenné pracovní zkušenosti, pak čti

BRUTAL ASSAULT Festival 2014

BRUTAL ASSAULT Festival 2014

06. – 09. srpna 2014, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř   www.brutalassault.cz Hudební festival Brutal

Brutal Assault oznamuje jméno letošního headlinera.

Brutal Assault oznamuje jméno letošního headlinera.

SLAYER potvrzen jako headliner festivalu BRUTAL ASSAULT 2014! oficiální trailer 2014 – http://www.youtube.com/watch?v=mHm3ZXhHWWM Dnešním dnem


Vyzkoušejte

Error, no group ID set! Check your syntax!

Upozornění

Doslovné, ani částečné přebírání obsahu není bez předchozího souhlasu redakce povoleno.

Copyright 2005 - 2010 | ISSN 1801-5921
Všechna práva vyhrazena | All Rights Reserved