Dříve nástupnická, dnes trochu paradoxně konkurenční, kapela legendárních Accept je v českých zemích oblíbenou koncertní atrakcí. Při každém turné se zastaví minimálně na dvou zastávkách a vždy je velmi mile přivítána. Letos, na turné k desce Dominator, tomu bylo nejinak.
Pražský klub Abaton, podobně jako nedaleký Exit v posledních měsících začíná čím dál více přitahovat metalové akce střední velikosti a jistě je to dobře. Stylové prostředí, dostatek místa pro odpočinek i místa setkání s členy kapel předkládají kladné argumenty. K tomuto libeňskému stánku jsme tentokráte dorazili bez jakéhokoliv spěchu s vidinou vyhnutí se největším návalům (koncert byl takřka vyprodán) a dobře jsme učinili. V době našeho příchodu krátce po osmé večerní již bylo u vchodu prázdno a vše tak mohlo probíhat v naprostém klidu.
Když jsme přicházeli, zrovna začínalo epické intro Salamandry. Tato speedová banda je v našich končinách již notně profláklým jménem a pravidelný návštěvník metalových akcí a festivalů se s ní již setkal nesčetněkrát, což byl přesně i můj případ. Show mne tedy nemohla ničím překvapit. Salamandra předvedla své standardní vystoupení, ve kterém jistě našli zalíbení milovníci žánru (pompéznost, vysoké vokály, dunění dvoukopáků). Já se už mezi ně bohužel neřadím, a ač bývaly roky, kdy jsem si Salamandru poslechl celkem s chutí, dnes už vyhledávám spíše klidnější a méně afektovanou muziku (pochopitelně čest výjimkám).
Následovala rychlá překopávka stage a brzy již vše bylo připraveno pro předkapelu, kterou si s sebou přivezli U.D.O. Manimal pocházejí ze Švédska a patří ke kapelám ctícím heavy metalové kořeny. Tu jste zaslechli inspiraci právě Accept, tu Judas Priest, tu Iron Maiden a v některých chvilkách třebas i Queensryche, což stvrzoval zpěvák i přívěskem s pověstným logem kapely. Ač originalita (zatím) není silnou stránkou Manimal, narozdíl od jejich podobně originálně plodných krajanů Sabaton alespoň Manimal působili sympaticky. Žádné drsné „hejhej“ pózy a silácké řeči, ale příjemný projev a upřímná radost z pozitivních reakcí publika. Takhle nějak si představuji předkapelu, která ve stylovém duchu připraví půdu pro hvězdu večera a nenašponuje nervy.
U.D.O. počali svou ryzí heavy metalovou show deset minut po desáté otvírákem nové desky, skladbou Bogeyman. Ač dle mého názoru deska Dominator patří spíše pouze k lehkému nadprůměru v rámci diskografie, na koncertě z ní zaznělo takřka to nejlepší. Kromě strojového otvíráku to byla ještě skladba titulní, ideální věc naživo s nadupanými pasážemi a singl Infected, opět chytlavá jízda s dynamickým refrénem. Jinak se hrálo poměrně vyváženě z diskografie a zazněly i songy z běžně opomínaných alb jako např. výtečný pochoďák Independence Day z alba Solid. Překvapivé momenty si „Uďák“ schoval i z pokladnice zvané Accept, z nichž je nutno vyzdvihnout zapomenutou skladbičku, lehce šmrnclou AC/DC I Don’t Wanna be Like You a rovněž X-T-C, hitovku z jediného Accept alba, které Udo nenazpíval.
Pokud někdo z vás již měl čest vidět U.D.O. naživo, asi ví, co se na podiu odehrávalo. Málokdy narazíte na kapelu, na které je tak poznat, jak to uvnitř šlape a jak skvělé vztahy mezi sebou členové mají. Není to jen o blbinkách, na které jsou specialisty hlavně dědkovská Accept dvojička Dirkschneider/Kaufmann, ale i o úsměvech a vzájemných pohledech. Pokud třeba stále nechápete, proč se Udo odmítl vrátit do obnovených Accept, podívejte se na koncert jeho kapely. Opravdu byste zahodili takovou partu kvůli návratu do slavnější kapely, ze které vás už kvůli ještě větší slávě vykopli? Myslím, že ne.
Koncert tedy probíhal ve velké pohodě, za ucházející odezvy publika (v předních řadách výborné, v dalších už to bylo horší) a jediným mínusem byl snad jen zvuk v prvních lajnách, kde byl v těch nejnašláplejších pasážích Udo příliš přeřváván hradbou kytar. Pokud se ptáte na vrcholy setu, musím jmenovat celý závěr koncertu, který se nesl v plně acceptovském duchu a byl nám naservírován v jedné nekončící smršti. Přídavky Burning, I’m a Rebel a Fast as a Shark měly na publikum zničující dopad a já se poté z kotle doslova vyplížil. Během základního setu na mne nejvíc zapůsobila titulka předchozí desky Mastercutor, kterou se již teď nebojím označit za klasiku, palba Thunderball a pochopitelně démonická Princess of the Dawn, jejíž refrén jistě mnohým zněl ještě dlouho poté v hlavě.
Co říci na závěr? U.D.O. nezklamali. Viděl jsem je již počtvrté a dostal jsem přesně to, co jsem očekával. Že to zní suše? To může tvrdit jen někdo, kdo tam nebyl. U.D.O. totiž servírují esenci této muziky, bez koženého patosu a kýče a navrch přibalí kupu energie a dobrou náladu a to jsou faktory, které každý, kdo alespoň trochu k heavy metalu přičuchl, potřebuje.
Setlist: 1. The Bogeyman, 2. Dominator, 3. Independence Day, 4. I Don’t Wanna Be Like You (Accept), 5. Thunderball, 6. Mission No. X, 7. Vendetta, 8. In the Darkness, 9. Princess .of the Dawn (Accept), 10. Guitar Solo, 11. X-T-C (Accept), 12. Infected, 13. Living on a Frontline, 14. Drum Solo, 15. Man and Machine, 16. Mastercutor, 17. Animal House, 18. Metal Heart (Accept), Encore 1: 19. Holy, 20. Balls to the Wall (Accept), Encore 2: 21. Burning (Accept), 22. I’m a Rebel (Accept), 23. Fast as a Shark (Accept)
Martin Chroust
