datum: 24.1.2014
místo: Kongresové Centrum Praha
Téměř měsíc trvající koncertní vakuum bylo konečně prolomeno a to americkou kapelou Trans Siberian Orchestra, která ke svému progresivnímu rocku přiložila ještě poměrně velkou vizuální show.
I když se trochu potýkám se sálem Kongresového centra, musím pro tentokrát uznat, že najít příhodnější prostor by zřejmě bylo komplikované a rezignoval jsem na připomínku historie sálu.
Jak ale začít popisek koncertu, který je skutečně nutné spíše vídět, nežli jen slyšet. Sám jsem se odprostil od zvědavosti shlédnout předem pár videí a byl jsem tak vržen do víru nepoznaného.
Koncert otevřela skladba Time & Distance a já si myslím, že téměř zaplněný sál si musel hudebně, ale především vizuelně přijít na své. Paul O´Neill jako hlavní tvůrčí osobnost celého ansámblu v promo-materiálech nastínil, že mají techniku, která synchronizuje muziku se světly, lasery a pyrotechnikou a koncert tak dostává very cool rozměr. Ano, pravda. Vypadalo to velmi zajímavě, zvláště pak se synchronizací projekce nad pódiem. V ten moment jsem docenil výběr sálu, kdy člověk lebedící si v pohodlném fotelu má možnost vidět všechny detaily.
Komentovat koncert hudebně bych možná asi ani nechtěl, protože každý máme ten svůj šálek kávy, ale mě osobně potěšila skladba Gutter Ballet z arsenálu songů party Savatage, jejíž tři členové byli součástí orchestru. Slovo orchestr ale vůbec nezní nadneseně nebo přehnaně, neboť muzikantů bylo na pódiu téměř nepočítatelně a baterie střídajících se zpěváků k tomu. Pokud navíc připočtu symfonickou sekci v čele s Lead violin woman, která po divokém sólu velmi akčně přelomila smyčec, tak pódium bylo zaplněno do posledního místečka. Zpěvácká parta se pravidelně střídala v jednotlivých skladbách a co se hlasového projevu týká, asi nejde najít jediné slabší místo. Tím nesměřuju, že by koncert měl slabší místa, ani hudebně, ani vizuálně. Navíc plné hlediště záznam hltajících mobilů bylo známkou, že lidé si koncert patřičně užívají a nenudí se. Ani omylem ze mě nyní nemluví závist majitele předpotopního přístroje se kterým se s bídou dovolám, ale když jsem nakoukl přes rameno do řady pode mnou na záznam, tak jsem měl pocit, že se rovná pohledu na divoce se vařící mlíko a trochu mi unikla pointa, proč vlastně. Ale tím jsem jen nechtěně odběhl k úvahám a možná se najde někdo z vás, kdo mi dá rozřešení mé polemizující otázky.
Zpět ke koncertu, který se přes velmi působivý song Carmina Burana a další songy pomalu sunul ke svému závěru. A když chlapík oznamující v průběhu jednotlivé předěly oznámil poslední dvě dílka, tak to sálem zklamaně zahučelo, ale čas stopnout nelze. Finálová Sarajevo 12/24 dozněla a musím přiznat, že se mi ani příliš nechtělo odcházet.
Co říct závěrem? Za mě osobně víc než dobré – a tradičně, jak vy?
