Smuteční hudební hodokvas provázející křest nového alba Sto Zvířat s poeticky slibně-bizarním názvem Rozptýlení pro pozůstalé bylo možno v měsíci listopadu v Praze spatřit hned třikrát. Vyprodané pražské kluby Akropole, Rock Café i Roxy byly svědky toho, jak skladby z aktuální desky (a nejen ty) výborně fungují naživo…
Hudební projev kapely spolu s nezaměnitelným humorem „zvířecích“ textů, kde si každý, napříč generacemi, najde alespoň jednu situaci, kterou už někdy v životě zažil, jen o ní možná není schopen s takovým nadhledem vykládat vyprodaným sálům, přilákaly snad každého, kdo si chtěl v jeden z těchto večerů pořádně zaSKÁkat. Reprezentativním vzorkem budiž nám pro potřeby příštích několika řádků středeční večírek v Rock Café..
Bar i sál narvaný k prasknutí, neustávající fronta na schodech blokující i vstup do Reduty (a bránící tak jazzmanům ve vstupu), neustálé opakování chlapíků „u kasy“, že lístky už jsou opravdu vyprodány a ne slečno, nikam do průchodu s vámi opravdu nikdo nepůjde, opravdu už lístky nejsou…, několik podnikavců rozprodávajících své lupeny na ulici s odpovídající přirážkou, usmívající se barmanka (ale v Black Psu mají hezčí – pozn. autora), tóny smutečního dechového kvarteta ozývající se z předsálí a všude plno lidí – tak nějak bych ve stručnosti popsal atmosféru několik málo minut před začátkem koncertu. V oficiální tiskové zprávě bylo, že hrát se začne v 19:30, na stránkách Rock Café, že v 20:30, na vstupenkách byl čas 20:00 a přesně ve 20:38 to chlapi i s Janou rozjeli. Nikdo tedy o nic nepřišel (pokud se mu podařilo procpat se do sálu), a to i když dorazil až na půl devátou.
Za zvuku úvodní části skladby Kronika ohlášené smrti (která v průběhu večera zazněla i naživo ve své plné délce) nastoupil očekávaný komorní ansámbl (hudební nauka používá názvy duo, trio, kvarteto… až noneto, je-li hudebníků více, užívá se již označení komorní ansámbl či komorní orchestr – pozn. autora :-)) v tematicky smutečně laděných kostýmech a začalo se hned s představováním nových skladeb – jako první zazněla Nejkratší cesta a bylo vidět, že Ti co přišli, se řádně připravovali, protože, stejně jako i u dalších kusů z aktuálního alba, si texty prozpěvoval či alespoň pobrukoval snad celý sál. Nové věci byly střídány staršími osvědčenými fláky, jako druhý v pořadí zazněl Novgorod, pak se Alice dala na pití, dozvěděli jsme se že Bez pláče nejsou koláče, zkrátka v průběhu večera zazněla většina zásadních skladeb této bandy (teď si každý druhý říká, ale vždyť nehráli tohle a tohle a… i mě některé skladby na koncertě chyběly, ale těžko by se šlo zavděčit všem na prostoru dvou hodin, kdyby se hrálo celý odpoledne a až do rána byla by situace jiná, že ano, ale rozhodně byl výběr písní vyvážený a hlavně, ani chvíli nebyl prostor pro nudu).
Zhruba po hodině hraní proběhl avizovaný křest desky a po krátké přestávce se pokračovalo v hudební produkci. Druhou část středečního večera zahájila energická píseň Píseň, kdo odešel k baru doplnit tekutiny, se jen těžko dostával zpět na své pozice, čím blíže k pódiu, tím více ztuha to šlo, ale i Ti, kteří třeba úplně ideálně neviděli, si nenechali zkazit večer takovými detaily. Vedle mě stojící (tančící) slečna, která měřila odhadem 153,2 centimetru přesně, dováděla tak, že na sebe strhávala i pozornost okolo stojících mnohem vyšších mužů – zkrátka kvalitní večírek, jak několikráte za večer Honza Kalina zopakoval. – Jeho poznámky a průpovídky mezi skladbami jsou samozřejmě další nedílnou součástí výstupů Sta Zvířat a nejednou se člověk upřímně zasměje…
Během vystoupení pochopitelně nechyběly ani skladby jako Dáma s čápem, Jak zmírnit děs, v závěru pak nezbytná Škola nebo Pochyby. Novou desku kapela reprezentovala ještě kusy Slečna s Kosou, Zub, Magnetický chlapec (živě ještě lepší než na desce), nechutná píseň :-) Mámivá noc v zálivu Karibu a poslední věc celého večera, tedy před tím než se dvakrát přidávalo, Varieté. Ovace publika nedovolily kapele nepřidat.
Koncerty Sto Zvířat, alespoň dle doslechu, jsou vždy zábava, jak pro lidi, tak pro kapelu. Stejně tomu bylo i v pražském Rock Café. Ať už se jednalo o pohybové kreace dechové sekce, výborné všeříkající grimasy Jany Jelínkové, šaškovskou čepici a další rekvizity Jana Kaliny, dvojšlapku Miki Nopa v závěru Novgorodu (lahůdka!!) a spousty dalších detailů, které, i kdybych je všechny popsal, tomu, kdo si to nechal ujít stejně mnoho neřeknou, pořád bylo na co se dívat. Těžko něco vytknout, snad jen zpěv v písni Škola z pochopitelných důvodů nebyl úplně na jedničku, ale to je jen malá drobnost pro všechny rejpaly, aby neřekli, že si mě Zvířata zaplatili. Suma sumárum velice kvalitní mejdan, takhle bych si představoval, že se jednou, za mnoho dlouhých let, budou bavit pozůstalí na mém vlastním „večírku“.. a taky, že tam bude takovejch mladejch holek! Takže to je všechno. Snad ještě na závěr pár slov Jana Kaliny – „je to obyčejnej deštník a jaký se s tim užije srandy, zkuste si to někdy i doma“ – kdo neví o co jde, ale chtěl by, tak 18.12. Rock Café…
