První červnový týden byl, co se týče koncertů kapel a interpretů světových jmen, opravdu nabitý. Vše začalo v úterý 3., kdy zatímco zcela vyprodaný multifunkční areál Eden hostil nikoho menšího než Metallicu, ve sparťanské hokejové aréně předváděl své umění neméně ostřílený muzikant Joe Stariani (ke kterému na hodiny kytary chodil např. i Kirk Hammett – no ano, svět malý) a vyvrcholilo v pátek 6. června megakoncertem rockových ikon KISS v O2 Aréně. Mezi těmito dvěma akcemi pak stojí, krom vystoupení polských deathařů Vader, nepřehlédnutelný koncert multiinstrumentalisty a vokalisty toho času „odpočívajících“ System of a Down Serje Tankiana v ostravské ČEZ aréně.
Z mnoha koutů nejen naší vlasti se sjeli příznivci rockové hudby a nezaměnitelného vokálu tohoto arménsko-amerického umělce, ponejvíce pak samozřejmě fanoušci SOAD, protože vliv této kapely je i v Serjově sólové práci jasně patrný. ČEZ aréna sice nebyla zcela vyprodaná, ale počet návštěvníků byl i tak úctyhodný (jak dokládá fotografie davu čekajícího na vpuštění do arény a věřte, že zde zdaleka nevidíte všechny, ale pouze ty, kteří se dokázali vtěsnat do koridoru před vstupními prostory), což by bylo možno pokládat i za jasný signál Tankianovi a jeho kumpánům, že je načase, aby SOAD opět pozvedli své zbraně.
Jako souputníky si na své turné Serj Tankian přizval texaské mladíky Fair to Midland, nadějnou kapelu na vzestupu, jež umě kombinuje rockovou, místy až metalovou muziku, s progresivními až artrockovými prvky podepřenou rozmanitým a v mnoha polohách se pohybujícím vokálem. Od prvních tónů byl zvuk v ostravské ČEZ aréně více než uspokojivý a většina hudebních vychytávek, kterých FTM mají na své poslední desce „Fables from a Mayfly: What I Tell You Three Times Is True“ (o nápaditosti a dávce originality těmto Texasanům vlastní svědčí už i tento název) v každé skladbě hned několik, tak vyzněla bez problémů i naživo. Co ale všechny přítomné (kteří, ač je nechci podceňovat, o této kapele ve větším množství případů slyšeli poprvé až právě v souvislosti se společným vystupováním se Serjem Tankianem) uchvátilo hned na první pohled, byla neuvěřitelná dravost a energičnost jejich zhruba třičtvrtěhodinového setu. Obzvláště taneční kreace kytaristy Cliffa Campbella a především pak pohybový projev zpěváka Darroha Suddertha v okamžicích kdy nezpíval, připomínající místy nějaký blíže nespecifikovatelný záchvat šílenství, byly naprosto brilantní. Když dodám, že i při tom všem jančení Darroh bez problémů odzpíval všechny své party pohybující se v rozsahu několika oktáv, aniž by na něm byl znát sebemenší problém s dechem, byl to výkon hodný pořádného potlesku, kterého se Texasanům také dostalo a věřím, že si našli mnoho nových příznivců.
Jednou z drobných vad na kráse tohoto večera byla přestávka před vystoupením Serje Tankiana, kdy po nezbytné drobné úpravě podia a přezvučení nástrojů najednou vznikl prostor zhruba dvaceti minut až půl hodiny, kdy se nedělo zhola nic a předchozím vystoupením řádně rozehřátě publikum zbytečně a pro mě i trochu nepochopitelně (pokud odhlédnu od faktu, že rockové hvězdy prostě musí své fanoušky nechat chvíli čekat, musí jim dopřát pár minut těšení se navíc) chladlo. Vše se ovšem v dobré obrátilo, jen co se na podiu objevil první z pánů v černém cylindru. Celá kapela totiž byla oděna do stejnokroje čítajícího právě tento pro Serje Tankiana dnes už typický doplněk. Nemálo lidí se tak dalo zmást a prvních několik vteřin byli zaskočeni, když po tom, co, dle jejich názoru, na podium konečně vystoupil „první“ Serj, byl vzápětí následován druhým, třetím, čtvrtým… inu, vydařený žert. Jako poslední pak samozřejmě přišel i ten pravý Serj Tankian, oděn do bílého saka s cylindrem stejné barvy a hudební kolotoč naplno začal. Tankianovy pěvecké kvality jsou již dávno dobře známy, přesto jsem chvílemi zůstával koukat s otevřenou pusou, jak bravurně zvládá své písně i naživo a to nejen co se intonace, ale i mnohdy ne zrovna lehkého frázování týče. Stejně tak i výkon kapely (pojmenované FCC = Flying Cunts of Chaos, což je parodie na Federal Communications Commission, Federální komisi Spojených států amerických pro komunikaci) nezůstával zcela v Serjově stínu, jak by se mohlo vzhledem k charakteru akce zdát. Jak bylo avizováno už dopředu, hrály se výhradně věci ze sólové tvorby Serje Tankiana, žádné podbízení se posluchačům některým z hitů od „Systémů“, zkrátka tento večer zde byl Serj Tankian jen a jen za sebe. To, že své charisma krom hudby využívá i v oblasti spíše politické, je už věc jiná, a i když se spoustou jeho názorů se dá souhlasit, či o nich alespoň seriozně přemýšlet, přístup s jakým hlásá z podia mezi skladbami své pravdy působí místy až kazatelsky. Ale publikum šílelo po každé jeho větě, tak co. (otázka je, zda důvodem byl obsah jeho slov nebo prostě jen to, že „slyšíme že Tankian něco řiká, tak budem pištět a ječet jako o závod…“). Přece jenom se ale daleko více zpívalo než mluvilo a myslím, že je to tak dobře.
Kdo si oblíbil album Elect the Dead přišel si na své. Živé provedení opravdu nemělo chybu a Serj Tankian potvrdil své místo mezi předními hudebníky dnešní doby. Nezbývá než doufat, že na jeho další návštěvu nebudeme muset dlouho čekat, že se vrátí brzy a nejlépe i spolu se SOAD.
