Už od čtvrtečního rána to do nás sluníčko pořádně pralo, tak jsem se celou dobu v práci ošíval, kdy už to budu moct odpískat a vrhnout se vstříc zážitkům do Stromovky. Právě tam se totiž odehrával letošní ročník festivalu jara, studentských radovánek a dobré muziky Pražský Majáles 2009.
Už fronta u vstupu před třetí hodinou odpolední mě přesvědčila o tom, že organizátoři propagaci nepodcenili. Jen jsem dorazil do areálu, na hlavní stagi už dohrávalo Sto zvířat. Tenhle soubor, který umí rozskákat všechny okolo, by mohl být klidně považován za headlinera večera, ale další vystoupení, které měli Zvířata naplánován na večer, je posunulo do brzkých odpoledních hodin. Když jsem tedy přispěchal s foťákem pod pódium, davem jsem se skoro neprodral – takhle bych si představoval odpolední rozjezd i na jiných festivalech.
Vagyny Dy Praga, kapelka ryze mužského obsazení, provokuje nejen svým názvem, ale i nad texty jsem se nejednou od srdce zasmál, prostě další pohodička k prvnímu pivku. Tady si dovolím snad jen jednu poznámečku. Na stránkách avizované pivo zdarma, které dostane každý, kdo se zaregistruje, jsme prostě nenašli – půlka odpovědných o tom vůbec nevěděla a ta druhá nás posílala nejlépe na druhou stranu areálu k fiktivnímu karavanu. Pokud jste vy ostatní měli větší štěstí, podělte se o to se mnou v diskuzi…
Mňága a Žďorp, stálice na festivalovém nebi, mě opět nezklamala – od skvělé komunikace s publikem prostřednictvím Petra Fialy, přes výrazový tanec Martina Knora, po prohození rolí zpěvák/bubeník… Bylo vidět, že oba tábory si to náramně užívaly a dokonce i já si párkrát poskočil. Jednotlivá vystoupení byla prokládána one man show „Na Stojáka“, kdy baviči krátili publiku dlouhou chvíli při přestavbě pódiové aparatury. Výborný nápad, který se myslím osvědčil a jen doufám, že by se to nejen na Majálesu mohlo stát tradicí.
Zatímco na menším Carrot Euro podiu si hrál se slovy Xindl X, to větší obsadili G Point Hunters se svou elekroničtěji podanou show. Pokud jste stejně jako já dosud neznali, stačí naznačit jména Holý – Rupert – Černochová a je většina z nás doma. Ačkoliv mi je tenhle druh muziky blízký asi jako kladívko v uchu bourací palici, musím uznat, že od většiny diváků sklízeli účinkující zasloužené ovace (stejně tak kalhoty u kotníků Romana Holého) a nálada utěšeně stoupala…
Jaký by to byl majáles bez krále, proto se každou chvíli některý z kandidátů nastěhoval na pódium a se svými věrnými pomocníky se snažil zaujmout studenty vtipnými hláškami, písněmi, popřípadě sladkými úplatky. Jen doplním, že z tohoto klání vyšel vítězně, korunu a klíč od města si odnesl a krásnou princeznu získal, Dejdárek XX.
Vypsaná Fixa, jeden ze stěžejních bodů programu, splnila svůj účet a ochranka se měla co opírat do nášlapů, aby je fixy-chtiví fanoušci nezbořili. Tedy odhaduji, že je spíš někdo lehce zfušoval nebo trochu šetřil šrouby v konstrukci, protože jsem neviděl, že by na jiných festivalech byly s těmito nášlapy problémy. Já se každopádně focením pánů securiťáků náramně bavil, to jsem ale škodolibej parchant…
Někde v tomto časovém úseku se nám ze shora začaly snášet první kapky deště, ale průměrnému návštěvníkovi to jistě nemohlo zkazit náladu a ti nejvěrnější se už pomalu začali štosovat pod pódiem, očekávajíce Skyline. Tedy řeknu vám, že kdybych měl odskákat koncert s takovou vervou, jako zpěvačka Marka Rybin, mohly by se po chvíli mé stehenní svaly měřit s jistým kalifornským guvernérem v nejlepších letech. Parádně strávený večer se nám už přiblížil k deváté hodině a tak pod rouškou tmy mohli před diváky předstoupit Pa-Li-Tchi Fireshow. Ze strany před nášlapy a přes hledáček foťáku, jsem si to moc neužil, ale z hlediště to muselo vyznít velice působivě. Jen podotknu, že kdo se spoléhal na časy stanovené v programu, asi by nestihl jedinou svou oblíbenou kapelu, protože i pořadatelé se asi nechali strhnout atmosférou a v tento moment už byli dobrou hodinku před stanoveným harmonogramem.
Na závěr jak jinak než pořádná pecka v podobě Divokýho Billa, jehož vystoupení jsem spokojen, leč velmi unaven, opustil… koupil nějaké to sousto na cestu a pomalu se potácivými kroky vydal vstříc tramvaji číslo 5. Zážitků spousta, vzpomínek díky festivalovému moku možná o trochu méně, a proto si to budu muset příští rok asi zase zopakovat, abych si připomenul tu super atmosféru.
