Poslední srpnový víkend se opět sjely babky, dědci, tetky, strejci i jejich nezbedná chamraď, aby společně navštívili Pradědu na vršku Krajcák v Hustopečích u Brna. Osmý ročník festivalu sázel nejen na jistoty české scény, ale poprvé pořadatelé sáhli i po větším počtu zahraničních hostů. Vybírali pečlivě s ohledem na zaměření festivalu a zkušenosti z jiných tuzemských akcí – DJ’s a taneční sekci reprezentovali Parov Stelar Band, svižné reggae s rapováním přitvrzené kytarou naservírovali Dubioza Kolektiv z Bosny a Hercegoviny a crossover ve své tvrdší podobě, to byli v ČR dobře známí Waltari.
Pátek
Páteční program byl čistě ve znamení českých kapel. O úvodní koncert se postarali manželé Kratochvílovi alias DVA. Silný déšť jim i přes sympatický výkon bohužel moc naděje na publikum nedal a hrstka přihlížejících se srotila pod pódiem až těsně před koncem jejich vystoupení. DVA vynikají v českém prostředí unikátní směsicí muziky, která vzniká jako milé hraní si s hlasem, nástroji, neexistujícími jazyky, národy a hudebními styly.
Po nich se na podium vrhli The Cornflakes. Tihle mlaďoši se do ničeho komplikovaného nepouštěli a svým punk-rockem rozjuchali pár náctiletých fanynek. V půl osmé začal program úvodního dne gradovat blokem headlinerů. Jiří Schmitzer zastupoval jeho klidnější část a svými hitovkami „Bynďa“ nebo „Víla“ a poprvé přitáhl větší počet lidí. Nejznámější „Máte na to“ hrát vytrvale odmítal, satisfakcí tak byl alespoň kratičký přídavek „Plivanec“. Buty přihodili do kotle něco elektrických kytar a jazzu a neopomněli zahrát Františka či Vránu. Po nich nastoupili matadoři letních festivalů – Visací zámek. Jakmile v jejich playlistu nechybí Známka punku, Traktor nebo Stánek, je jasno. Většina lidí ten večer navíc přišla právě na Visáče, takže výsledkem byl slušný kotel a všeobecná spokojenost. Spolu s kapelou se pak k pípám odebrala i punková část publika a „odrbance“ vystřídala uhlazená městská image brněnsko-pražského uskupení DJ’s & VJ’s Midi Lidi. Páteční program zakončili ska-punkeři Sakumprásk, kterým by více slušela spíše návaznost na Visací zámek než na elektronické kutily.
Na My Garden stage dostali dle filosofie festivalu prostor nadějní nováčci, především místní scény. Příjemně překvapili Pop-porn a Frankie Fucking 4 Fingers. Jejich mix elektroniky a kytar zní opravdu nadějně, zapracovat by to ale ještě chtělo na komunikaci s publikem. FF4F se tak nějak neslaně nemastně soustředili spíše na samotnou hru a nějak zapomněli na ty před nimi. Při takhle našláplé muzice přece nikdo nemůže zůstat stát opodál, v tom nad nimi měli Pop-porn jednoznačně navrch.
Sobota
Ranní sluníčko slibovalo konec bahnění a příjemně letní festivalový den. Program sobotní výhled doplňoval o exhibici ve freestyle motokrosu a zahraniční hosty. LoveMusic stage si v odpoledních hodinách vybrala svou slabší chvilku, kdy z programu vypadla Dukla Vozovna a na stagi se objevili Poletíme?, jejichž muzika zní jako jeden z dalších odkazů na Ivana Mládka s trochou punku – asi aby to znělo patřičně moderně (punk’s NOT dead). K tomu připočtěte texty písní jako „Holko, holko“ nebo „Já jsem nějakej divnej“ a uchylte se do bezpečné vzdálenosti. Skrznaskrz na tom byli po hudební stránce přeci jen o něco lépe, ale ani schopnost hrát na hudební nástroj a složit obstojnou melodii mi nepřijde jako pádný důvod pro to, postavit se na pódium v námořnických podvlíkačkách (jak originální) a zpívat infantilní texty o 25 000 mrtvých rybičkách v akváriu.
Výpadek hlavního pódia tou dobou naštěstí pokryla brněnskými nadějemi okupovaná My Garden stage. Tedy brněnskými – zapomínám na parádní otvírák, o který se postarala pražská formace Chlejf, pravděpodobně nejtvrdší kapela letošního Praděda festu. Zpěvačce by neškodilo trochu stáhnout mikrofon, její příliš výrazný zpěv/řev tentokráte muzice spíš uškodil než přidal. Příjemně se poslouchali Kacu!, další z objevů na brněnském plácku. Bicí, basa, čelo, dobrý zpěv, hravé texty a hudba přirovnatelná tu a tam k Ivě Bittové. Pardon, narozdíl od LoveMusic stage si publikum dvakrát moc nezaskákalo, ale vadí to? Zaujali také The Hydes. Klukům by možná slušelo i o fous víc průbojnosti na úkor vlivu Vypsané Fixy, ale na svůj věk překvapují vyspělými texty i schopností složit muziku, která chytne a leze pod kůži. A to aniž by člověk připadl na myšlenku, že na takové zajíce je přeci jen trochu starý.
Půl sedmá velela přesun zpět pod hlavní stage, kde se tou dobou chystal první zahraniční host Dubioza kolektiv. Kapela funguje sedm let a míchá svižné rapované texty, kterými se opírá do situace v současné Bosně a Hercegovině, s reggae a folklórem. To vše pak přitvrzuje podkladem z elektrických kytar.
Ve srovnání s tím, co se na LoveMusic stage odehrávalo během odpoledne, vlétli Dubioza Kolektiv na publikum jako smršť a s hiphopovým sebevědomím předvedli, jak se dělá muzika na Balkáně. Zazněly Blam, Firma Illegal i věci z posledního alba 5 do 12 jako Recesija či Kokuz, kterou jeden ze dvojice raperů Adis Zvekić odzpíval stylově s kyticí konopí v ruce. Škoda jen, že organizátoři dali zahraničním hostům pouhých 45 minut a po jejich vystoupení následovalo hodinové čekání na další program.
Sto zvířat je naštěstí kapelou natolik známou a zkušenou, že dav znovu vařil během chvíle a na Alici už se zase vesele tančilo. Atmosféru nezkazil ani liják, který se rozhodl ještě jednou smočit příchozí a rozbahnit kopeček amfiteátru na Křížovém kopci.
V deset hodin se na pódium pustila hlavní hvězda večera, rakouský DJ Parov Stelar se svou kapelou. Z davu se tu tam ozývalo skandování tohoto pseudonymu Marcuse Füredera, který se v ČR poprvé představil na jaře v pražské Akropoli. Na Praděda festu navazoval na tamní vyprodaný koncert, o kterém se mluví výhradně superlativech.
Nač to protahovat, i tohle vystoupení Parov Stelar band bylo strhující. Ačkoliv mozkem celé akce skrytým v šeru za pultem a s pivkem po ruce byl DJ Parov Stelar, obrovský kus práce odvedli díky svému charismatu a šoumenství saxofonita Markuse Ecklmayr a swingující elegantní zpěvačka Beate Baumgartner. Troufám si říct, že i ty mraky rozehnali oni dva.
Po další pauze přišel čas finských chameleonů Waltari pohybujících se podle nálady mezi metalem a taneční muzikou. Právě na různorodost jejich vystoupení možná Praděda fest trochu doplatil. Finové hráli především starší a méně známé věci a novinky z posledního alba. Z hitovek zazněly jen „So Fine“ a „One Day“. Specialitkou byla předělávka S.O.A.D. nebo prastará Hello z Monk Punk, vůbec prvního alba, které Waltari nahráli v roce 1991.
Poslední kapelou, která na Praděda festu vystoupila, byli Final Fiction, nadějná rocková kapela čerpající inspiraci z Korn i Evanescence, chytře a ambiciózně mířící za hranice konceptem i sebepropagací. Jejich výkon bohužel tento večer nebyl úplně ideální, zpěvačka Freya jakoby postrádala charisma těch, které kapela ráda používá k vlastní charakterizaci. Chyběla tomu drsnost a přitom elegance Sandry Nasic z Guano Apes nebo temnost Amy Lee (Evanescence). Nebo vcítění se do určité role, jako to dělala Agnete Maria Kjolsrud v Animal Alpha, kterou frontmanka Final Fiction místy připomíná. Nevím, jestli to bylo pozdní noční hodinou, ale zvuková zkouška v podobě kousku kapely Deftones byla ten večer tak nějak o fous lepší než jejich vlastní věci.
Suma sumárum nabídl letošní Praděda fest za málo peněz hodně muziky, a ne tak ledajaké. Ve dvou dnech si přišli na své příznivci punku, ska, rocku, elektroniky a objevilo se i několik hodně kvalitních a nadějných okrajových věcí. Trochu nešťastné bylo snad jen načasování sobotního programu na hlavním pódiu, kdy někdy ani ne hodinový koncert střídala stejně dlouhá či delší pauza, takže každá kapela začínala s lidmi pracovat zase od začátku. Navíc jen co je dostala do varu, muselo se končit a následovalo další čekání. Pochvalu určitě zaslouží program, kdy se pořadatelům podařilo vyhnout zbytečnému překrývání kapel jednoho žánru i excesům v podobě Arakainu, Doctora PP apod. známým například z Benátské noci.
Foto, text: Lucie Ostrčilová
Praděda Fest 2010 3 komentáře reakcí