O uskupení Over the Rainbow si člověk může myslet ledacos. Pro jedny je to jen laciný revival Rainbow, založený především za zištnými účely, pro druhé plnohodnotná reinkarnace legendární kapely. Já zůstal i přes prvotní úšklebky až do koncertu neutrální a rozhodl se nechat překvapit.
Jako již tradičně, naše kroky doduněly k Retru s úderem sedmé večerní. Dav před vchodem, jehož hlavy byly skrápěny neustálým deštěm, byl velice početný a ukázalo se, že síla jména Rainbow, kteří u nás nikdy předtím nehráli, je stále mocná. Při několika posledních koncertech v Retru vznikly problémy s vpouštěním diváků do klubu, a tak pořadatelé (nevím, jestli z řad agentury, či přímo představitelé Retro Music Hall) přišli se zde zcela novým šetřením. Cesta do klubu vedla přes přísnou, dokonce třístupňovou ochranku, která vpouštěla lidi do klubu po patnácti kusech. I přes prvotní tlačenice systém docela fungoval, přesto bych měl k celé organizaci ochranky dvě menší výtky. První se týká počtu lidí a prodlev mezi vpouštěními, kdy lidí vpouštěných při jedné vlně mohlo klidně být víc a s menšími pauzami. Takhle je jasné, že řada lidí, kteří přišli až po půl osmé, neměla šanci stihnout většinu vystoupení předkapely (která tentokrát stála za zkouknutí). Poměrně do hlavy bijící byl taky druhý stupeň ochranky, která prohledávala lidem zavazadla ještě před šatnou a vyhazovala lidem pití, které měli na později pro koncertem vyprahlá hrdla. Byl snad problém umístit tuto ochranku až za šatnu, kam si beztak takřka všichni návštěvníci zavazadla uschovávali? Logika zde zůstala bohužel trochu bita, ale s potěšením mohu říct, že to byla poslední kaňka večera.
V podstatě již pár minut poté, co jsme obsadili místa ve třetí řadě, počala své vystoupení jediná dnešní předkapela. Jelikož pánové nebyli předem nikterak ohlášení, jejich jméno jsme se dozvěděli až během koncertu. Banda zvaná Hruškowicz se zařadila do méně početné skupiny předkapel, které dokázaly za poslední dobu čas před vystoupením hlavní hvězdy zpříjemnit. Kapela sice hrála především covery, ale většinou velmi osobitě pojaté – musím vypíchnout hlavně bluesovou verzi I Feel Good od Jamese Browna. Vlastně veškeré songy byly prosycené silným nádechem starého blues, hraného však svěže a s atmosférou a já se nemůžu vyhnout srovnání s kapelou Staří Psi, kteří loni předskakovali Thin Lizzy a pokoušeli se o to samé. Rozdíl mezi oběma kapelami však byl propastný, na čemž měl velký podíl i jejich projev, protože Hruškowicz působili nadmíru pohodově a sympaticky. Za mě tedy rozhodně palce nahoru a rád se s nimi ještě někde uvidím.
Chvilka čekání a pár minut po deváté sál potemněl. Šerem přistoupil ke svým klávesám Paul Morris a již po prvních dotycích jeho prstů na klávesy bylo jasno. Magické intro k Tarot Woman patří k těm vůbec nejpovedenějším v historii hard rocku, což se dá říct vlastně i o skladbě jako celku. Pražské podání, stejně jako následující Kill the King však zůstalo za očekáváním. Hlavní podíl na tom měl na poměry Retra hodně nevyvážený zvuk, kvůli kterému zůstaly tyto dvě perly v jedné zvukové kouli a jestliže se Joe Lynn Turner (JLT) popasoval s většinou materiálu svých předchůdců u Rainbow slušně, u těchto dvou to tak neklapalo. Až kardinální průlom však přišel s „jeho“ skladbou Can’t Let You Go. Bylo obrovsky znát, že ve svých skladbách se cítí o poznání silnější v kramflecích a zároveň se vylepšil zvuk. Hned tato třetí, hitová a zároveň lehce nostalgická, skladba se tak stala jedním z vrcholů koncertu.
Dále se hrálo poměrně vyváženě celou dvacetiletou kariérou slavné kapely, tj. napříč čtyřmi érami. Zaznělo 6 songů diovských, 5 turnerovských, 3 bonnetovské a 2 whiteovské (bráno podle zpěváků kapely). Po prvotním zklamání již tedy vše pokračovalo v pořádku a i díky výborné atmosféře, kdy se stovkám lidí aspoň v takovéto malinko okleštěné podobě splnil letitý sen, se před námi odehrával skvělý koncert. Hlavní pozornost byla vedle JLT pochopitelně upřena na „toho Blackmorova syna“. Jurgen Blackmore vypadá takřka jako tatík zamlada, snad jen těch pár (no, trochu víc než pár) kil má navíc. Otcovy kytarové party zvládl s bravurou a jeho krátké sólo bavilo. Ostatně sól jsme se dočkali od všech instrumentalistů a naštěstí ani v jednom nebyla časově přediminezována, takže nuda nehrozila.
Koncert celkově dosáhl na současné poměry nadprůměrné délky takřka dvou hodin, přičemž díky výborně vystavěnému setlistu (i když v případě Rainbow nejde moc zkazit) byla gradace vychytána do puntíku. Snad jen v případě posledního kousku základního setu, slavné hymně Long Live Rock´n´Roll mě mrzelo, že se víc lidí nenechalo strhnout ke skákání. Óda na tuto muziku by si to nepochybně zasloužila. Přídavek patřil nejprve trochu překvapivě nejspíš nejatmosféričtější skladbě historie Rainbow – Gates of Babylon a následně dvěma hitů Since You’ve Been Gone a Can’t Happen Here. Pozastavím se teď u Gates of Babylon. Přesto jsem si jí užil, potvrdilo se mi během ní podezření, které ve mně v průběhu koncertu rostlo. Současné sestavě nejméně sedí tyto delší, epické věci. Vedle Gates a Tarot Woman totiž i Stargazer nevyzněl tak, jak by měl. Jedná se o tolik specifické věci, které se přeci jen bez osobnosti bájného wizarda R.J. Dia neobejdou. Za vrcholy celého koncertu tak kromě již zmiňované Can’t Let You Go musím označit především hitovější skladby – All Night Long, I Surrender, Man on the Silver Mountain a Since You’ve Been Gone.
A jak tedy zní má odpověď na otázku, čím uskupení Over the Rainbow je? Vzhledem k tomu, jaký měla celá kapela projev a jak vřelého přijetí se jí dostalo, působili na mě ten večer jako poměrně plnohodnotní pokračovatelé tradice Rainbow. Laciný revival? Rozhodně ne. Přestože JLT v některých chvílích (Stargazer, Eyes of the World) na své předchůdce nestačil a často si vypomáhal ječáky, ostudu jim nedělal. Z hlediska letošního roku řadím akci mezi nejvydařenější rockové koncerty a někdy v budoucnu bych se opakování určitě nebránil.
Setlist (v některých případech bylo nejspíš pořadí jiné): 1. Tarot Woman, 2. Kill the King, 3. Can’t Let You Go, 4. All Night Long, 5. Death Alley Driver, 6. Eyes of the World, 7. Ariel, 8. Wolf to the Moon, 9. Jealous Lover, 10. Man on the Silver Mountain, 11. I Surrender, 12. Stargazer, 13. Long Live Rock’n’Roll,//// 14. Gates of Babylon, 15. Since You’ve Been Gone, 16. Can’t Happen Here
Ahoj, musím říct, že Rainbow miluju a sledoval jsem je ode dne jejich vzniku. To, co jsem ale slyšel toho večera bylo pro mne částečným zklamáním. Postaral se o něj ovšem zvukař, který dopřál hvězdám večera volume doprava ku jejich škodě. Některé skladby jsem vůbec nepoznával – až podle refrénu. Neznám akustické možnosti Retra, ale zvuk se tam tloukl, vznikla dunící baskule. Po třetí skladbě jsem měl chuť odejít. Předkapela mne pobavila mnohem víc. Zůstal jsem jen proto, že přede mnou stáli RAINBOW…..Judas.