Už s delším předstihem jsem si zajistil účinkování v zákulisí téhle akce, kterou provází již šestým rokem příjemná atmosféra a romantický výhled na zříceninu, ke které, jak se tak zpívá, opravdu vede „…cesta, roubená je stromama“…
V pátek ráno jsme přijeli do Prahy, kde nás pořadatelé naložili, aby nás o několik minut později bez zbytečného zdržování vypustili do pracovního procesu. Pódium jsme na starosti neměli, takže náš jediný páteční úkol spočíval ve výstavbě plotů okolo areálu a nějaké to hrabání trávy. Jelikož se sešla skvělá parta mladých svalovců, práce utíkala rychle.
V sobotu se za příjemné a poklidné atmosféry dodělávaly detaily, jako zvuk, světla, zakopávaly ( lo ) se (o) všudypřítomné kabely a vyvěšovali jsme reklamy sponzorů. I když jsem, díky pečlivému sledování předpovědi počasí, očekával příchod přeháněk už v poledne, svítilo nám na přípravu sluníčko a obloha byla téměř bez mraku. Okolo 13. hodiny se začal plácek před pódiem plnit prvními nedočkavými posluchači. Po druhé hodině, když jsem opět na chvíli vykouknul před nášlapy, byl už slušně zaplněný i přilehlý svah, ze kterého byl skvělý výhled na celý areál. Jako první kapela se představili Another Way, které vůbec neznám, takže mi z jejich vystoupení neutkvělo v hlavě vůbec nic. Jakmile však začali hrát Ready Kirken, zpozorněl jsem. Ne snad kvůli zázračným tónům, které by produkovali, ale pobavil mě dav velice mladých fanynek, který se tísnil před pódiem. Jinak předvedli standardní výkon. Poté zahájili produkci Bůhví. Jejich vystoupení jsem se zaujetím poslouchal. Do té doby šly jejich písně mimo mě, tak jsem byl zvědavý, co předvede zpěvák a nejznámější osobnost – Ondřej Brzobohatý. Rychlé i pomalejší melodie mě zaujaly, ale protože jsem spíše rocker, nepřidal jsem se k mladší generaci a hopsání do rytmu si nechal na jindy.
Už během produkce třetí kapely jsme v zákulisí začínali tušit, že přišlo opravdu hodně diváků a že se letos překoná rekord návštěvnosti, který loni činil asi 6 tisíc lidí. Místa na ploše ubývalo stejně jako mizely plné sudy ve stáncích. Mezitím, co nám organizátor oznamoval radostnou / zneklidňující zprávu, že lístky v kase docházejí a možná se bude muset uzavřít i vesnice, začala bavit posluchače Monika Načeva, doprovázená Tadeášem Věrčákem a Michalem Pavlíčkem. Mezitím co klidný hlas zpěvačky a hbité prsty kytaristů uklidňovaly stísněný dav, začali jsme stěhovat na jeviště Divokýho Billa. Těchhle deset (nebo kolik jich to tam vlastně poskakuje) chlapíků to jako vždy rozjelo pěkně od podlahy a jelikož mají z čeho vybírat, sázeli jeden známý song za druhým.
Oddechnutím bylo seskupení, navazující na Žlutého Psa, který ukončil koncertní kariéru, honosící se názvem L.L. Jetel. Velezkušení rockeři v čele s Ondřejem Hejmou, vybírali jak lahůdky staršího data od jiných autorů, tak novinky ze svého nového alba. V průběhu vystoupení začalo mrholit a poté, co nastoupili „Obchodníci s deštěm“ Kryštof, rozpršelo se ještě víc. Přesto, že jsem čekal, že většina obecenstva se půjde schovat někam do sucha, hodinový déšť v pohodě přečkali před pódiem. Tihle Ostraváci mě nijak neoslovují ani hudbou, ani image, tak se zaměřím na hvězdu noci…
Potkat Anetu před vystoupením je téměř zázrak. Narozdíl od většiny ostatních účinkujících si zaleze do připraveného karavanu a až do vystoupení není vidět. Také na její aparatuře poznáte, že do šoubyznisu vletěla jako střela: bicí, kytary, komba – vše úhledně zabaleno v nových pouzdrech a označeno cedulkou „Anetka“ . Na jevišti neskáče, nemá vtipné průpovídky mezi songy, přesto zaujme svým čistým hlasem a obecenstvo si na svou stranu získá okamžitě. Než mě chmelový iontový nápoj přivedl do stavu ospalosti, stačil jsem shlédnout velice zajímavé vystoupení pánů Zbrožka a Duška. Čekal jsem hrané scénky, povídání, ale jako spoustu dalších nás zaskočili recitovaným tibetským zpěvem na téma „Aktivuj svou vnitřní ženu“. Kdo to neslyšel, nepochopí. Někteří se od srdce zasmáli, jiní, čekající na Mig 21 nebo Ivana Hlase by dali přednost vynechání tohoto čísla. Slyšel jsem oba názory, ale já osobně se bavil dobře. Mig 21 jsem pouze nastěhoval na jeviště a písničky si užíval polomrtvý v horizontální poloze přímo na pódiu vedle náhradního bicí. Ivan Hlas pak šel úplně mimo mé sluchové ústrojí. Hned po oficiálním rozloučení, o které se jako po celý festival, postarala Šárka Kubelková, se začalo balit. Další dvě hodiny jsme skládali nástroje a přístroje do aut, zbořili desítky metrů plotů a šli spát.
V neděli ráno na nás čekalo krásné počasí, téměř čistá louka a já osobně vstával s pocitem suprově prožitého víkendu. Díky popovému programu, dětskému koutku a spoustě piva se zde sešly různé generace návštěvníků, což z Okoře dělá „rodinný“ festival. Na příští ročník se, doufám, opět dostanu, protože tenhle jsem si opravdu užil.
