Minulý čtvrtek, podle televizního programu 8. října, zavítala do Lucerna Music Baru legenda z ValMezu, kapela Mňága a Ždorp. Přichystala si jak kousky staré a známé, tak písně novější nebo úplně nové. Pro všechny fanoušky proroka dekadentního optimismu (nebo snad laskavého pesimismu?) Petra Fialy příjemná povinnost. Tedy nebylo jich málo a pochybuji, že by některý z nich litovali.
(Právě jsem se prohrabal svým odpadkovým košem, mimochodem úplně plným, když jsem hledal poznámky z koncertu, abych mohl napsat něco smysluplnýho!)
Koncert začal v půl desáté s lehkým zpožděním, což ale nevadilo zřejmě nikomu, přeci jenom i když nebylo úplně plno, chvíli trvalo, než se všichni nacpali dovnitř, odlehčili si v šatně a uhasili akutní žízeň. Jako úplně první od Mňágy zazněla „Písnička pro tebe“ (z autobsáááku), následoval „Člověk nového typu“, který bez mezery plynule přešel v píseň „Nevzpomínám“. Na další dvě písničky nastoupila zpěvačka (prý Fialova přítelkyně, toho času těhule; říkal Radek, fotograf a tvůrce serveru MusicFoto, já žil v domnění, že Fiala už má ženu (a děti) pěkně dlouho, ale jak to je jsme nevyřešili, tak třeba někdo pod článkem v komentářích).
Pátá v pořadí byla písnička „I love you“ (love me too, do you love me, yes I do), podle mě perfektní kousek, která vyvrcholila neuvěřitelně dlouhým a úctyhodně znějícím sólem na saxofon, které rozhýbalo a roztleskalo publikum. Potom přišlo zpomalení v podobě nové písničky „Večerky“ a dvou novějších písniček, které bohužel neznám (jak vidíte, v novější tvorbě Mňágy mám mezery, teda spíš mezeru, jednu velkou). Následoval kousek „Těšínská“ převzatý od Nohavici. Potom měla přijít jedna z mých oblíbených „Nagasaki Hirošima“, ale Fialovi praskla struna, takže jsme nejdřív slyšeli „Na procházce“ (mimochodem jedna z mých úplně neoblíbenějších, úplně se v ní vidím, jako ostatně asi spousta kluků :). Nagasaki tedy přišlo hned nato a pro velký úspěch při něm praskla další struna. Následně se publikum dočkalo pořádné dávky onoho laskavého pesimismu prostřednictvím písní „Klec v kleci, Člověk nového typu“ a „Nevzpomínám“, až s písní I cesta může být cíl jsme si připomněli, že úplně v prdeli to zřejmě (ještě?) není.
V tu chvíli se publikum hlasitě dožaduje Pokoje, tedy písně „Hodinový hotel“ (ano zní to zvláštně, ale vážně to tak bylo, respektive mě když tak opravte), ale dočkalo se až skoro na konci po písních „Mezi ozubenými koly, Co zbývá mi ještě“, jednou novou zatím bez názvu, jednom instrumentálním kusu, písničce Speedy Gonzáles a (což možná některé čekající na ten “pokoj“ trochu vyděsilo :) kusu Až jindy. Po Hodinovém hotelu Mňága zakončila ověřenou klasikou v podobě písně „Spaste svoje duše“ a posledním „Made in Valmez“.
Tedy posledním, jako vždy následoval ještě velkorysý přídavek. Posuďte sami: „Chytit vítr, Nejlíp jim bylo“, další z mých oblíbených „Měsíc“, potom pro naše duo z MusicFota velké překvapení, nějaká drsná roková věc, snad od ACDC (poradí někdo dole pod článkem?) a úplně poslední „Motýl“, na kterého už spousta lidí odcházelo, takže přišli o loučení, instrumentální party, potlesk a závěrečné „díky“.
P.S.: Poznámky nebyly v koši, ale pečlivě schované v batohu, který sem na koncertě vůbec neměl. Zvláštní :).
