V úterý 13. 2. 2007 navštívila Prahu bláznivá finská formace Leningrad Cowboys. Svou show se rozhodli předvést v klubu Roxy, který nenabízí právě největší prostory pro tak početnou kapelu. Nebyli však jediný, kdo se ten večer tísnil na pódiu. Role předskokanů patřila plzeňské ska partičce Tleskač, která se svými 10 členy také není právě nenáročná na prostor. Ale konec dobrý, všechno dobré. Muzikanti se neušlapali a prostor Roxy se úterního večera otřásal v základech.
Tleskači slibovali, že si pro tento speciální koncert připraví také speciální překvapení. Ovšem v konečné podobě mi jejich vystoupení nepřišlo ničím zvláštní, pokud se však nemělo jednat o cowboyský klobouk frontmana Míry Císlera. Kapela předvedla tradičně vydařený koncert. Zazněly nejznámější písně jako Zelená tráva, Indian ska nebo Doktorka práv. A publikum opět dokázalo, že česká hudba v našich končinách vede, protože při vystoupení Tleskače bylo nahoře mnohem více rukou, než při řádění hlavních hvězd večera.
Sálem se ozýval zvuk startování motoru a do tónů mexické hudby na pódium nastoupilo 11 jednorohých individuí v ďábelských oblecích. Musím přiznat, že z něčeho takového dlouho nejdou odtrhnout oči. Aby publikum příliš dlouho nekoprnělo, chopili se cowboyové z Leningradu nástrojů a spustili. Že je jejich nejnovější album Zombie´s Paradise metalovější, je znát od prvního okamžiku. Ne každému se to může zamlouvat, a proto LC sáhli i po starších a osvědčených coververzích známých hitů. V jejich podání znějí songy jako You’re My Heart, You’re My Soul od Modern Talking nebo Lou Reedův Perfect day … řekněme exoticky.
Je ale známou věcí, že na Leningrad Cowboys se lidé chodí víc dívat, než je poslouchat. O show nebyla nouze. Největším recesistou byl bezesporu obtloustlý kytarista, který se předvedl jak ve známém bílém elvisovském oblečku, tak jako „big balls man“ bez kalhot. Každopádně to není nic proti bezvadnému a vyčerpávajícímu výkonu tanečnic. Blondýnka s brunetkou byly úžasné. Poctivě dráždili muzikanty i publikum sexy tanečky, měnily kostýmy a ani na chvíli se nezastavily. Byly to jednoduše dračice, které podle mého dostávaly první řady do varu mnohem víc, než všechen ten mužský hudební ansábl. Tanečnice pro mě ten večer jednoduše vedly a jejich malé nagelované růžky byly neuvěřitelně dráždivé a zároveň roztomilé.
Podtrženo, sečteno, nebýt se pořád na co dívat, člověka by nejspíš po určité době začala hudba nudit. V podstatě nejzábavnější bylo rozpoznávat známé melodie v předělávkách. Někdy to byl opravdu oříšek. Snad tohle mistrné zašifrování hitovek by se dalo přičíst k hudebnímu umění LC. Ovšem ve spojení s vizuální stránkou odcházíte z koncertu s pocitem, že jste právě zažili pořádný blázinec.
