V čase předvánočním, kdy většina obchodů a ulic je zaplněna tóny stokrát ohraných koled, pražský klub Roxy přivítal přední slovinské hudební těleso, které už čtvrt století představuje ústřední soukolí hudebních stylů na pomezí industrialu a techna, propojující temné melodie a totalitní estetiku s jednoduchostí a promyšlenou přímočarostí skladeb, skrývajících, za na první pohled strohým projevem nekompromisního minimalismu, důmyslné aranže vytvářející typickou atmosféru znepokojivé touhy, moci a úpadku – LAIBACH KUNSTMACHINE.
Ve svém koncertním programu k novému albu s názvem VOLK (v němčině „národ“, v jejich rodné slovinštině „vlk“) nezapomněli ani tentokráte na Českou Republiku, a tak každý jejich stoupenec mohl spolu s protagonisty této osvěty podniknout cestu za poznáním. VOLK není úplně typickým albem LAIBACH. Co do nálady a charakteru některých jednotlivých písní je na první poslech přístupnější mnohem širšímu spektru posluchačů, ale pod místy takřka „popovou libozvučností“ skladeb je velice umně skryta neotřesitelná logika hudby LAIBACH, jež s každým dalším poslechem vyvěrá na povrch více a více, aby nakonec ono líbivé pozlátko změnila k nepoznání. V tomto duchu se odehrálo i celé jejich vystoupení.
Již několik minut před příchodem samotných protagonistů na scénu sálem zněly skladby páté a šesté dekády slovinských dějin dvacátého století. Sbory šťastných dělnic a dělníků, vlastenců a partyzánu… pro někoho, kdo již některý z koncertů LAIBACH zažil nebyly překvapením.
Koncert započal přesně v duchu nového alba, na němž je zachyceno čtrnáct státních hymen (tedy včetně hymny NSK) v LAIBACHOVSKÉM provedení, orchestrální verzí skladby Kde domov můj, během níž se na podiu postupně začaly objevovat stíny očekávaných umělců. Celá produkce tohoto večera byla rozdělena do dvou částí, kdy v první z nich byl prostor věnován výlučně skladbám z nového opusu, zatímco druhá se nesla v duchu osvědčených kusů, převážně z alba WAT. LAIBACH, na rozdíl od minulého vystoupení, tentokrát svoji produkci uskutečnil v sestavě bicí a dvoje klávesy. K tomu samozřejmě nepostradatelný vokál Milana Frase, jediného člena původní sestavy, jež byl na podiu k spatření. A jako host první půle koncertní složení kapely doplnila Mina Špiler, která se, dle mého názoru velice úspěšně, zhostila všech melodických vokálů, jež se ve skladbách z alba VOLK hojně (v porovnání s předchozími počiny souboru) vyskytují. Celé vystoupení bylo již tradičně doplněno či spíše podepřeno dobrými světly a zdařilou videoprojekcí, kde bylo možno sledovat např., fragmenty z aktuálního klipu ke skladbě Anglia, během písně Italia byly zase publiku promítnuty titulky z filmů Saló aneb 120 dní Sodomy a La Dolce Vita. Právě vizuální doplnění hudby LAIBACH spolu s texty skladeb poodkrývá onu popově naivní roušku VOLK. Jednotlivé kusy zněly naživo tvrději a úderněji než na desce, přesto, že aranže nebyly nijak zjednodušeny a všichni hudebníci věrně reprodukovali v podstatě celé album (snad krom jedné/dvou skladeb, ale mohu se mýlit, což bych připsal své soustředěnosti na prožití atmosféry, kterou tento večer nabízel, na úkor soustředění na písně, jako jednotlivosti), včetně zachování pořadí skladeb, tak jak jsou na desce. Vrchol první části pak pro mě představovala, v pořadí pátá, Francia, která byla v živém provedení až neuvěřitelně „dravá“.
Po písni Slovania muzikanti z podia, za zvuku hymny NSK, odešli, aby se po jejím dohrání a drobné přestavbě,která během ní proběhla a během které se na každé straně podia objevil jeden strohý bubenický set v podobě bubínku a dvou činelů, opět vrátili, sice již bez Miny, ale za to se dvěma jinými krásnými Slovankami – Natašou Regovec a Evou Breznikar. Ten, kdo mohlo být na začátku koncertu zklamán, že tento rok LAIBACH své bubenice/roztleskávačky nepřivezli, byl určitě potěšen. A nejen on.
Druhá část setu se obracela hlavně k albu WAT, zaznělo např. úderné TANZ MIT LAIBACH a ACHTUNG, ale např. i Alle Gegen Alle z NATO. Celý koncert pak zakončila (celkem smysluplně) skladba DAS SPIEL IST AUS, provedená opravdu ve velkém stylu, jako ostatně celá tato druhá část středečního večera. Během mixu skladeb LAIBACH proběhla děkovačka a na projektorech bylo možno shlédnout jednak obsazení (nejen muzikantské, nýbrž i všech ostatní podílejících se na turné LAIBACH až po řidiče autobusu), a také popis jak vznikaly jednotlivé skladby na albu VOLK.
Koncerty LAIBACH jsou něčím trochu jiným než živá vystoupení „obyčejných kapel“ a stojí jistě za to je vidět, ať už si myslíte o jejich tvorbě cokoli. Dokladem toho byl i tento pražský výstup. Milan Fras během celého koncertu, mimo textu ve skladbách, nepromluvil jediné slovo, stejně tak nikdo jiný z celé kapely. Drobná úklona po každé písni, to bylo vše, neboť Laibach nepotřebuje sdělovat nic navíc, nic mimo svou hudbu, to ona za něj mluví.
