… a vlastně to i smysl dává.
…Ne, tak jsem to nemyslel, máte pravdu, ale.. Blázen?
…je to vlastně jednoduché, řekněte mi, jak vypadá konec vesmíru od zítřka za týden, a já Vám řeknu, co je to LAIBACH.
Tak jsme se sice posunuli od tradičních vánočních časů blíže k Velikonocům, ale nakonec jsme se opět dočkali a všem netradičního pojetí hudby a umění vůbec chtivým byla znovu naservírována porce opravdu vydatná. Nepochybuji, že bude přeci jen nějaký čas trvat, než se nám ji podaří úplně vstřebat, ale o to víc se těším na to osvobozující poznání, které nás na konci čeká, aby nám poskytlo mnohem více otázek, než kolik by nás jich na počátku vůbec mohlo napadnout. Pro vnímavé jedince je totiž i toto jednou z deviz vystoupení slovinské formace. Prostě po samotném vystoupení je potřeba ještě nějaký ten čas na srovnání myšlenek. Každopádně Laibach jsou zárukou, že nudit se nebudete a přemýšlet bude zaručeně o čem.
Kdo si chronologicky poslechne jejich poslední počiny, možná je trochu překvapen kam se cesta směr WAT, Volk, Laibachkunstderfuge ubírá, možná se ale najdou i tací, kteří si řeknou, že prostě nic jiného ani následovat nemohlo. Laibach nejsou vypočitatelní, a pokud někdy ano, pak jedině nepředvídatelně. Cesta zpět není možná, přešlapování na místě je pro popové břídily, Laibach pochodují. Tančí. Tančí výborným projektem LAIBACHKUNSTDERFUGE.
Samotný teoretický obsah projektu, kterým se Laibach jali pojmout pod svá hudební křídla fugy Johanna Sebastiana Bacha, které vytvořil během svého působení v Lipsku, je dnes již více než znám, v mediích (hudebně fundovaných, jako jsou například naše stránky) dostatečně probraný, nejednou i rozhovorem (opět naše stránky :-)) s některým ze členů kapely podpořený, nebudeme se jím proto zbytečně blíže zabývat a opakovat znovu již vyřčené. Kdo KUNSTDERFUGE ještě neslyšel, tak v tuto chvíli přestává číst a na pravém panelu překlikává na report ze Support Lesbiens, tam se vyřádí daleko víc.
Byl jsem po předchozích posleších opravdu zvědav, jak celá tato hudební mozaika vyzní naživo. A byl jsem velice příjemně překvapen. Úžasná komorní atmosféra v Divadle Archa (jen párkrát přerušená zřejmě podnapilým fanouškem nějaké české techno hip hap hop skupiny, který do tmy vykřikoval cosi) byla pro tento projekt opravdu příhodná. Snad jen škoda, že už se nedozvíme, jak by celé vystoupení vyznělo na původně plánovaném místě, tedy přímo v chrámu páně. Laibach opět ukázali a hlavně potvrdili, že elektronická hudba neznamená jen to, že si sednete doma k počítači, stáhnete si, z hlediska práva pochybnými způsoby, nějaký odpovídající software a pomocí několika samplů, které našviháte do smyčky za sebe, vytvoříte skladbu, kterou pak budou omílat rádia od rána do večera – takhle to funguje jen na těch našich nejposlouchanějších radiových stanicích. Práce se syntezátory a „tvorba hudby“ v podání Laibach přímo na podiu byla prostě úžasná. Jako by se prostě sešlo pět lidí, každý si začal hrát, ani ne tak na, jako spíš se svým nástrojem a dohromady tak stvořili úžasnou hudební koláž. Samozřejmě, že je to z velké části dáno i podstatou fugy jakožto hudebního útvaru s jasně danými pravidly, přesto se ale, alespoň pro mě, jednalo o zážitek, kterého se na „obyčejných“ koncertech stěží dočkáte. Místy bych to, co se dělo na podiu, přirovnal k nějaké nonverbální komunikaci mezi jednotlivými hudebníky a mezi jejich malými světy. Jakoby každý z nich vytvořil ze zvuků svůj vlastní malý svět a všechny dohromady pak utvářely ten náš velký, svět posluchačů.
Člověka zase skoro až napadá, jestli oni ti Laibach nevědí něco, co nám ostatním zatím zůstává utajeno. No buďme ale rádi, že mohou aspoň naznačovat.
Vizuální stránka celého projektu je neméně zajímavá. Hudba sice samozřejmě hraje prim a nelze si tedy představovat tak silné a neopominutelné sepětí s obrazy, jako je tomu u některých ryze ambientních projektů, přesto i zde má své nezpochybnitelné místo a výborně dokresluje celkový dojem, i když přímo neskýtá odpovědi na hudbou položené otázky, resp. nereflektuje přímo hudební dění, ale spíše napomáhá uvolnění a celkově větší otevřenosti hudbě samotné. Zároveň se právě ve vizuální stránce hojně projevuje typicky laibachovský smysl pro humor a ironii.
KUNSTDERFUGE se prostě zase povedlo. LAIBACH zase nezklamali. Hudebně mi připadají pořád dospělejší a dospělejší, nadhled, který se jim daří do jejich hudby dávkovat opravdu hojně, spolu s muzikantským umem a zkušenostmi, staví LAIBACH na post, kde nemají soka. Slovo LAIBACH se tak pomalu už může začít tesat do kamene. Jen těžko odhadnout, co přijde příště, ale očekávám, že to nejlepší pro nás teprve chystají, rozhodně ještě zdaleka neřekli své poslední slovo a kapitola novodobých LAIBACH zcela určitě svého vrcholu teprve dosáhne. Možná už příští album bude oním „Opusem Dei“… vlastně počkat, tohle už LAIBACH nahráli před 22 lety, takže teď musí jít ještě dál ještě výš a zřejmě nás nečeká OPUS DEI, ale, co já vím … OPUS LAIBACH.
… co říkáte?
…aha, tak to byl omyl, promiňte, musím končit, sestra Ratchedová má již pro mne jistě nachystané léky…
Martin Lang
foto: Honza Brok, www.chilyruch.cz
