čas: 26.6.2015
místo: O2 Aréna – Praha
Jsou koncerty na které se člověk těší x měsíců předem a když dojde na den D, je to jak cesta do cukrárny po měsících hladovění. Podobně tomu v případě dvojzastávky legendy NWOBHM, klasiků žánru JUDAS PRIEST.
Než jsem začal datlovat svůj komentář, tak jsem to „potěšení“ seznámit se s pár postřehy v „seriózních“ mediích a za pár z nich byl rozhodně rozdal autorům pár facek. Zvláště pak Ilja Kučera ml. (zbožňuju tahle bezvýznamná jména) se tedy vytáhl. To je spíš na vykostění v lese, než jen na profackování.
Sorry, odbočil jsem, takže zpět k původní myšlence, alá koncert roku.
Takže den D, místo souhlasí též. Na úvod předkapela o které do dne D ani šajn. Ani po dvou skladbách pro cvakání a průběžný poslech jsem si nedokázal udělat názor na FIVE FINGER DEATH PUNCH. Možná by se hodil i od vás, protože zatím co slýchávám je to 50 na 50. Zatracení ku výborné. Osobně řadím do složky „dětský metal“ – v překladu = muzika poplatná mladé generaci, splácaná ze všech stylů do nic neříkajícího disko stylu, který nemá koule.
Na druhou stranu musím ale uznat, že pánové podávají svůj příděl muziky celkem vkusně a něco do sebe to i má. Takže lámání hole odkládám na neurčito a třeba bude lepší příležitost k poznání se. Navíc se i opět chystají do ČR s Papa Roach, tudíž možná, uvidíme. Pro ty kdo jejich muziku mohou je tímto i dána výzva k nákupu lístků. Jistě to bude zajímavé. Ale zpátky do O2, kde už se to neklidně vrtí.
Plachtou zahalená stage s logem legendy a dav už opravdu netrpělivě bublá. Intro v podobě Sabbathovské War Pigs, opona padá a dav vybuchuje nadšením. Podium se utápí v mé neoblíbené červené barvě ale ona vypadá pekelně působivě. Rob Halford s démonickou hůlkou sice vypadá chvilku jako když nohy neslouží, ale to zlato v hrdle prýští jak fontána pro žíznivého. Kapela propaguje nejnovější album Reddemer of Souls a tak z něj zařazuje na set list 4 skladby a zbytek doplňují skladby z dlouholeté historie tvůrců žánru. Když mluvím o hlasu Roba Halforda, tak je to pro mě „voice of God“, ale někdy nabírám podezření, že si kapela pomáhá nějakými mašinkami v zákulisí, protože místy je to až neuvěřitelné co s ním Rob v téměř důchodovém věku dokáže. Zvláště pasáž ve Victim of Changes mě ještě nyní mrazí v zádech. Vše doplňuje vkusně řešená stage a mám pocit že bez letkových obrazovek se už žádná kapela v současnosti neobejde a projekce nahradí bezpočet jiných efektů. Na podiu tak planou plameny, staví se chrámy Valhally, potkáváme se s démony při Love Bites, roztáčí se písty a válce při Turbo Lover a další řada efektů lahodící oku.
Nehynoucí hymna Breaking the Law mě sice na kolena už nesráží, ale zpívá jí celá hala a má to neskutečné grády. Tradiční příjezd na hromově znějícím Harleyi pro Hell Bent for Leather a první odchod kapely pro náznak konce.
Intro The Hellion pro Electric Eye s následnou You´ve Got Another Thing Comin´.
V druhém přídavku nabušený Painkiller a definitivní tečka s Living After Midnight a je konec.
Nikdy bych neřekl jak mohou být dvě hodiny krátké, ale nedá se nic dělat.
Ještě to zní v uších a jde se domů s myšlenkou, že snad opět v brzké době s to dá opakovat, protože jsou koncerty, které se skutečně nikdy neomrzí a nezevšední.
Jak to vnímáte vy?
