čas: 8.5.2012
místo: ČEZ Aréna Pardubice
Říkal jsem si cestou z koncertu, jak bude snadné dát dokupy pár slov, když to byl koncert dvou legend a zatím tu jen sedím a sjíždím CD s muzikou.
První na řadě: THIN LIZZY. Jméno samo o sobě, natož muzika. Z původní sestavy, která pamatuje největší slávu, nezůstal skoro kámen na kameni, ale nic z toho kapele neubralo na síle. Pro mě osobně perfektnost sama a to i včetně zcela zahnané obavy, jak zazní největší hity s jiným hlasem nežli měl Phil Lynott. Jejich setlist asi z hlavy už nedám, ale zazněly skladby, které pro mě hudebně znamenají hodně. Jailbreak, The boys are back in town a další. Takže pro mě koncert, který se vryje pod kůži. Nechci zde ani extrémně popisovat, ani hodnotit, ani být faktografickým „chytrolínem“. Musím to shrnout jediným slovem. Excelentní !!! Pro mě osobně ano, ale opět mě zajímá Váš názor, postřehy, komenty.
Druhý na řadě: JUDAS PRIEST. Dá se vůbec něco říct ke koncertu legendy, která tvořila dějiny metalové muziky? Marně hledám slova a jen, i pár hodin po skončení, sedím a vstřebávám dojmy. Nebyl to první koncert, který jsem viděl, ale dá se říct, že tento na mě zapůsobil asi nejvíce. Kapela byla v naprosté pohodě, uvolněná, jak polití živou vodou. Působilo to celé jak když se dali před týdnem dohromady a se slovy „teď dobijeme svět“ na to vlítli. Přitom se z repráků valily ingoty, které už desetiletí dláždí metalovou cestu. Jak řekl Rob Halford ,,přišlo mnoho metalů, ale Judas Priest jsou tady stále“. Když nad tím nyní zpětně přemýšlím, dá se to tesat do skal. Jedna by byla málo. Opět nechci vyjmenovávat setlist. Ale skutečně co skladba, to stavební pilíř žánru. Ještě nyní mi běhají pralinky po kůži, když si vzpomenu na Victim of Changes a co tam Rob provedl s hlasem a kam až vyhnal svoje výšky. Dají se vyjmenovávat jednotlivé skladby, ale to bych fakt nechtěl, klidně přenechám sestavení playlistu Vám, kdo si pamatuje. Mě spíš bavila show celkově, včetně vtipného otočení mikrofonu k fans při Breaking the Law. A vůbec se Robovi, po 32 letech co je to na světě, nedivím. Na druhou stranu neskutečně obdivuji Scotta Travise a to, že vydržel tu ohnivou „grilovačku“ z obou stran a ještě si jen tak mezi řečí plácnul poměrně slušné sólíčko na bicí. Neskutečnej chlap. Stejně tak mi sedl do kapely „náhradník“ Richie Faulkner. I z něj čišela skvělá pohoda, žádná tréma, senzace. S přibývajícím časem a přídavky, zvláště pak při burácení motoru při Hell Bent For Leather, mi tak nějak došlo, že pokud by toto měla být poslední příležitost jak vidět tuto kapelu naživo, tak se ten čas tedy krátí neskutečně. Přiznám se, že závěrečnou Living After Midnight moc jako skladbu nemusím, ale tady jsem musel vydržet.
Shrnuto závěrem: Pro mě osobně, koncert (snad né poslední) roku. Měl všechna nej, od zvuku, přes show, po muziku. Mělo to vše a to v té nej kvalitě. Přiznám se, že po návratu jsem měl sto chutí dát se na modlení, ať to není poslední šňůra, kterou kapela jede. Neumím si zatím představit metalovou scénu bez kocertů Judas Priest. Co Vy?
A tradičně opět, názory, postřehy, co měli zahrát a nehráli, a tak…
Judas Priest převálcovali Pardubice 5 komentářů reakcí