Běžné chmelnice jsou v listopadu prázdné a opuštěné. V klubu Exit, který se nachází v pražské části zvané Chmelnice, však 27. listopadu vládl hard rock v čele s jedním z nejvýraznějších současných hard rockových pěvců.
Jorna Landeho jsme mohli na našem území vidět dříve už několikrát, nejprve na několika koncertech s Masterplan – kapelou, která ho nejvíce proslavila, na Masters of Rock 2008, kdy byl jedním (a dle pěveckého výkonu naprosto oprávněně) z největších lákadel vystoupení Avantasie. V rámci sólové dráhy, na kterou se po odchodu z Masterplan zaměřil, se však v České republice až do onoho listopadového dne neukázal. Umístění koncertu bylo nejprve krátce anoncováno v tradiční Retro Music Hall, ale brzy se definitivním místem pro konání akce stal klub Exit, kde se v poslední době koná čím dál tím více větších akcí.
Po příchodu do Exitu krátce po půl osmé jsme se ihned po vstupu mohli přesvědčit, že klub od naší poslední návštěvy (leden 2008) prodělal opravdu obrovský posun. Původní trochu legrační podium v rohu bylo zcela přestavěno na klasické klubové podium a stavební změny prodělal i zbytek klubu (umístění baru, stolů, atd…).
Začátek koncertu byl promotéry ohlášen na 19.45, ale jak už to často bývá, termín se dodržet nepodařilo. Agentura Ozzy a Potkan má patrně letos smůlu při pořádání koncertů, protože při mé poslední návštěvě jejich akce (jednalo se o Magnum v Retru) se začátek protáhl o celou hodinu. V tomto případě šlo „jen“ o půl hodiny, protože první předkapela začala ve čtvrt na devět.
Norští Triosphere předvedli solidní heavy metalový koncert. Jsou začínající kapelou (dle jejich slov připravují druhou studiovku) a v této fázi kariéry kapely tohoto ražení většinou hledají vlastní tvář a jejich tvorba překypuje citacemi vzorů. V případě Triosphere byli slyšet zejména Accept a W.A.S.P., kterým také Norové se zpěvačkou v čele věnovali krátké medley, kdy zazněly úryvky slavných hitů jako I Wanna Be Somebody, L.O.V.E. Machine, Blind in Texas nebo Chainsaw Charlie. Celkově mě Triosphere docela bavili, zarážející byla pouze délka vystoupení. Za poslední tři roky jsem navštívil několik desítek větších koncertů, ale nikdy jsem nezažil, aby za situace, kdy jsou dvě předkapely, první hrála celých 50 minut. Zvlášť v situaci, kdy měl průběh večera zpoždění, to bylo krapet nepochopitelné…
Druhou předkapelou byli švýcarští Pure Inc. Před koncertem jsem zhlédl jedno jejich video a z něj na mě vyloženě působili jako kopírka slavnějších krajanů Gotthard – a to jak, hudebně, tak zejména prezentací zpěváka. Naživo se tento dojem sice rozplynul, ale mé dojmy to bohužel nijak nevylepšilo. Koncert mě skutečně nebavil, v jejich hudbě mi chyběly jakékoliv výraznější nápady a invence. Vše ještě srážel zvuk, který byl alespoň v našich místech horší než u Triosphere. Proto jsem byl poměrně rád, když Pure Inc. po zeppelinovském coveru Immigrant Song rovněž po 50 minutách opustili podium.
Začátek koncertu Jorna byl dle harmonogramu původně stanoven na 22.00. Jelikož se ale začalo o půl hodiny později, o půl hodin později začal i Jorn. Ještě těsně před začátkem koncertu jsme zažili něco, co jde s trochou masochismu nazvat kulturním zážitkem. Na podium nakráčela jakási „dáma“ s vizáží bordelmamá kousek od Dubí šmrnclou Axlem Rosem a jala se dohlížet na přípravy koncertu. Jen se skutečnou hrůzou jsme mohli domýšlet, v jakém vztahu je tato dáma vzhledem k Jornovi… Po tomto mimořádném zážitku, který bych charakterizoval jako to nejobludnější, co jsem kdy na podiu viděl (a to počítám i veškeré nejmenované pozérské metalové kapely), jsme si mohli prohlédnout setlist, který byl k mému zklamání oproti předešlým koncertům zkrácen o plné čtyři skladby a zrovna jedny z mých nejoblíbenějších – covery Thin Lizzy a Dio Cold Sweat a We Rock, Whitesnake medley a titulní věc z nové desky Lonely Are the Brave. Nevím, jestli ke zkrácení došlo kvůli časové prodlevě (koncert měl původně trvat 105 minut a tento set byl o 20 minut kratší) anebo byl již předem dohodnut, každopádně mé nepříliš dobré náladě to nepřidalo.
Otvírákem byla navíc zvolena nevýrazná novinka Soul of the Wind, která posloužila zejména k vyladění chyb ozvučení. S dvojkou Shadow People naštěstí začal dojem stoupat. Jedná se sice také o novinku, ale pro změnu velice povedenou, navíc se silným koncertním potenciálem. Jornův hlas vystoupil do popředí a ihned bylo jasné, že tenhle člověk je v současnosti v naprosté pohodě a party z desek zpívá se stejnou lehkostí i naživo.
Koncert pokračoval hitovkou z minulé desky We Brought the Angels Down, během které se alespoň částečně probudili i diváci. Atmosféra bohužel nepatřila k nejsilnějším stránkám večera, protože drtivá většina diváků evidentně neznala prakticky žádné Jornovy sólové věci a ožívala především na covery. Kapela však na to byla již nejspíš zvyklá, protože reagovala na diváky sympaticky a zejména basák byl jeden úsměv za druhým. Jorn také naznačil, že hodně věří své nové desce, protože v průběhu večera z ní zaznělo celkem 5 skladeb, přičemž War of the World byla dokonce posledním přídavkem. K vrcholům základního setu řadím kromě Shadow People ještě Duke of Love a Out of Every Nation, která byla podána hodně citlivě a vládla při ní výborná atmosféra. Před krátkou přídavkovou pauzou nám kapela naservírovala ještě cover Deep Purple Stormbringer, prodloužený o Jornovu pěveckou improvizační vložku.
Samotný přídavek se bohužel skládal jen ze dvou „aktů“. Používám slovo akt, protože jako první zaznělo sólo na bicí. Nejsem vcelkým příznivcem sól, ale toto patřilo k těm povedenějším. Jediným regulérním přídavkem se tak stala již zmiňovaná War of the World, která má však pro tuto funkci díky závěrečnému chorálu publika skvělé předpoklady. Poté už jen členové kapely rozdali trsátka a setlisty, naněkolikrát si podali ruce s lidmi v prvních řadách a odebrali se do zákulisí.
A hodnocení celé akce? Předkapely pro mne spíše splnily svou tradiční roli, tedy nutné zlo. Samotné vystoupení Jorna naplnilo očekávání především, co se po pěvecké stránce týče. Přesto se nyní s odstupem několika hodin nemůžu vyhnout lehce záporným myšlenkám. Mrzí mě především výrazné zkrácení setlistu a reakce publika zejména v částech, kdy jsme byli vyzýváni ke zpěvu. Troufám si tvrdit, že v prostorách tradiční Retro Music Hall bychom se dočkali lepší atmosféry…
Setlist: 1) Soul of the Wind, 2) Shadow People, 3) We Brought the Angels Down, 4) Stormcrow, 5) Man of the Dark, 6) Guitar solo, 7) The Inner Road, 8 ) Tungur Knivur, 9) Black Song, 10) Are You Ready (Thin Lizzy cover), 11) Duke of Love, 12) Out of Every Nation, 13) Stormbringer (Deep Purple cover), Přídavek: 14) Drum solo, 15) War of the World
Martin Chroust (foto: Flooty)
