EPICA - “Božské spiknutí” v Praze!

11 Listopad 2008 Zatím bez komentáře

Je brzké odpoledne 6. listopadu. Po čtrnáctidenním odpočinku si zase kupuju jízdenku do Prahy a s velkým očekáváním vyrážím vstříc večernímu koncertu holandské kapely Epica do klubu Rock Café.

Zcela nečekaně (tzn. jako obvykle) selhal time-management a tak do Rock Café přicházíme nějak po půl osmé. Zažívám šok, když v duchu porovnávám kolik lidí tu bylo minule na Die Apokalyptischen Reiter a kolik se jich sem vešlo teď. V klubu je narváno jak na důchodcovském posezení s dechovkou a dostat se jinam než k baru je vcelku boj. Předkapelu AMBERIAN DAWN jsme pochopitelně nestihli, ale pochybuju o tom, že si EPICA s sebou bere někoho špatného. Žádné drby z davu na předskakující Finy jsem nezaslechla, takže to nejspíš bylo v pohodě.

Ale teď už k samotnému koncertu. Na baru berem pivka a s nadějí jdeme z předsálí do druhých dveří blíž k podiu. Nevšímáme si nevraživých pohledů, loktů v boku a prodíráme se na druhou stranu. Končím cca 3m od podia se skvělým výhledem na celou stage. Jen se stačím trochu rozkoukat a za nadšeného skandování na scénu přichází EPICA. Ujíždím spolu se zbytkem fanoušků na vlně nadšení z prvních tónů skladby Indigo. Rychle ale padám „na hubu“ protože zvuk se v malém prostoru mele a doslova mě bije do uší. Nu což, třeba se to časem zlepší. Koncert pokračuje, přední řady si plnými doušky užívají kontakt se Simone a zbytkem kapely a zvukař pořád kazí co může. Samozřejmě tu jsou i světlé chvilky, kdy všechno zní vcelku dobře. Po třetí skladbě se mi konečně povedlo dopít pivo, takže můžu „bez omezení“ používat ruce (moji snahu kazí jen 6 dalších lidí, se kterými sdílím společný 1m²). Atmosféra je přes mnoho rušivých vlivů výborná a každá skladba je odměněna bouřlivým potleskem a řevem. V průběhu koncertu si Simone standardně povídá s publikem a potřásá si s lidmi rukama. Po hodině poslechu jsem z davu úplně uvařená, udušená a vydeptaná. Cestou nejmenšího odporu se snažím dostat za kyslíkem a relativním chladnem do předsálí. Zbytek vystoupení poslouchám ze sedačky a vyloženě si to užívám- sedím a dýchám…

Nedá mi to, abych nesrovnala mezi třemi koncerty, které jsem navštívila v poslední době. Byla to Tarja v Incheba Aréně, Die Apokalyptischen Reiter v Rock Café a Epica taky v Rock Café. Tarja přesně splnila očekávání, s kterými jsem na ni šla (pořadatelské ne/zvládnutí začátku je věc druhá). Reiteři mě úplně nadchli, ikdyž jsem je nikdy předtím neslyšela, a jejich vládu v Rock Café jsem si užila na 200%. A Epica? Jak to občas chodí, největší naděje přinášejí největší zklamání. Zvuk byl horší než mizerný (jak zvukařem tak i prostorem v RC), výkon zpěvačky mě celkově nenadchl (na druhou stranu zbytek kapely nezklamal) a prostory RC byly, podle mě, pro kapelu jako je Epica nevhodné. Fanoušci byli na sobě nalepení jak sardinky a šance kamkoli se pohnout takřka mizivá. Proto se vzmůžu na pouhé konstatování „ať žije prostor, čerstvý vzduch, slunce => spálená záda a Masters of Rock“.

Playlist: