Line up už je sice nějakou dobu kompletní, přesto bychom vás rádi upozornili ještě na pár jmen. Jsou to totiž kapely, které jste si do programu sami dosadili hlasováním v soutěži Udělej si svůj festival. Poslední měsíc a půl měli všichni hudbymilovní fanoušci možnost ovlivnit, kdo bude mít příležitost zahrát si v Festival parku po boku Muse, Prodigy nebo Suicidal Tendencies.
Chuť postavit se na podium před návštěvníky Rock for People mělo celkem 1124 skupin, mezi něž jste rozdělili 17 370 hlasů. Víc než 10% z nich si připsali strážničtí Shadow Area. Jejich crossover-metalcore jim vynesl 2234 hlasů a také možnost zahrát si na hlavní stage – takže ať už jste jim svůj hlas dali nebo byl vaším vyvoleným někdo jiný, omrknout si je můžete v úterý 6. července od 14.00 hodin na t-music stage. V závěsu skončili pražští Coznímáš, kteří si svým poctivým bigbítem vydělali 2101 hlasů.
Druhé kolo bylo na počet hlasů o něco málo chudší, ale to v žádném případě neznamená, že byla slabší i kvalita. První místo si se 721 body odnesli (převážně) olomoučtí harajukuXprincess a druhé místo patří pro změnu (převážně) pražským Dirty Blondes.
Divokou kartu pořadatelů si odnesla parta se jménem k nakousnutí – Koblížci.
Rock for People už je „za pár“ a většina z vás začíná plánovat, které sety si nesmí nechat ujít. Abychom vám trochu pomohli v rozhodování a zároveň ukrátili pomalu ubíhající závěrečné dny čekání, přinášíme vám část rozhovoru s frontmanem The Prodigy Liamem Howlettem, který vedl s redaktorem magazínu Rock & Pop Tomem Komárkem. Velké díky za možnost úryvek z rozhovoru zveřejnit patří redakci Rock & Popu. Rozhovor najdete i ve festivalové příloze, která v pátek 18. 6. vychází v deníku Metro!
Díky nečekané erupci islandské sopky a následnému zrušení všech evropských letů nebylo jednoduché vystopovat principála The Prodigy Liama Howletta. Po netrpělivém čekání na druhém konci sluchátka se konečně ozval samotný guru electro rocku. Svůj čas trávil zrovna v jednom luxusním milánském hotelu, pochopitelně pod falešným jménem, kde si umělec dopřával odpočinku před dalším koncertem. Naštěstí byl hlavní mozek The Prodigy dobře naladěný, nijak se nenechal vytočit krizí leteckého provozu kvůli soptění islandského vulkánu („My jezdíme vlakem!“ smál se) a se silným londýnským pouličním přízvukem zodpověděl více otázek, než jsem vůbec doufal.
Jak bys zpětně zhodnotil vaše poslední album Invaders Must Die z roku 2009?
Já jsem s ním pořád spokojený. Myslím, že vyšlo v takové podobě, jakou jsme si opravdu přáli. Na toto album jsem velmi hrdý. Přesně takové album jsme potřebovali v dané chvíli udělat. Ale až na podiu zjistíš, jak skladby nakonec znějí. A protože lidi na to reagují pozitivně a nadšeně se přitom baví, pocity mám z toho rozhodně pozitivní. Už se nemůžu dočkat, abych byl zpátky ve studiu a začal pracovat na dalším albu!
Když už jsem u minulosti: váš singl Smack My Bitch Up byl svého času, a to i kvůli klipu obsahující násilí, konzumaci drog a nahotu, značně kontroverzní. Co ale na tom bylo podivuhodné, je to, že vás veřejně na anglickém festivalu v Readingu (1998) kritizovali Beastie Boys a žádali po vás, abyste tuto skladbu nehráli. To musel být celkem šok, ne?
Nebyli jsme šokovaní, ale jen neuvěřitelně zklamaní. Už jenom to, že prostě nemůžeš přijet do cizí země, nic nechápat a požadovat stažení skladby, která je hitem po celé zemi, je naprosto nehorázný. Nenávidím skupiny, co jdou na podiu a začnou kázat, co se smí a co se nesmí. Co to je? Kde to žijeme? Navíc si myslím, že toho nakonec dost litovali a sami se museli cítit jako totální blbci. Mně to bylo osobně moc líto, protože jsem Beastie Boys opravdu miloval. A texty na jejich prvních deskách byly plný vtipu, nadsázky a ne moc slušnejch výrazů, takže co nám oni budou najednou kázat? Američani prostě nikdy nepochopí ironii a evropský smysl pro humor. Jsou úplně mimo.
Chodíte ven na koncerty? Zaujaly vás nějaké mladé kapely nebo projekty? Něco nového? Styl? Zvuk?
Bydlím v Londýně, přímo v Camden Town. Setkáš se tu s hudbou na každém rohu a natrefíš na hodně malých klubů, kde se hraje. Když někde zaslechnu pořádný brajgl a zdá se mi to zajímavé, tak vylezu ven a poslechnu si to. (smích) Normálně chodím ven a vnímám hudbu kolem sebe. Když mě něco zaujme, tak zajdu i na koncerty. Ale přiznám se, že mě nic moc poslední dobou nezaujalo.
Když hrajete naživo, stává se vám někdy, že improvizujete?
Ano a celkem dost! To je vždy ten moment, co mě nejvíc nakopne. Máme pár skladeb, které jsou totálně „freestyle“ a jsou na tom prakticky postavený. A pak to někdy schválně pošlu úplně jinam. Máme rádi, když je to drsný, špinavý a trochu mimo. Svobodu si při vystupování ceníme úplně nejvíc! Musí tam být ta energie. Prodigy jsou prostě velmi organická skupina.
Jak vlastně vypadají naživo Prodigy model 2010? Kdo je na podiu?
Je to naprostej nářez! Šílený show, kde se do toho snažíme dát úplně všechno. Jinak už pár let máme stálou sestavu: já, Flint, Maxim a znovu se navrátil Leeroy (Thornhill – tanečník a občasný klávesista v letech 1990–2000 – pozn. autora). Jinak nám pomáhá na bicí Leo Crabtree a na kytaru Rob Holliday. Co dodat, je to fakt jízda!
