Větší a lepší než kdy dříve. Takovými budovatelským slovy by se dal charakterizovat letošní festival Colours of Ostrava. Obsazení interpretů bylo ještě hvězdnější než předchozí ročníky, úspěch však oproti předchozím ročníkům sklidilo hlavně počasí. Slunce se převážnou část víkendu skrývalo za mraky, nicméně při vzpomínce na loňské přílivové deště byl jistě každý letošní účastník festivalu vděčný.
Místo i přibližné rozložení areálu zůstalo velmi podobné jako předchozí ročníky, přibyla jedna menší stage věnovaná výhradně českým interpretům, vidět byla také úzká spolupráce s magazínem Reflex, který zaštiťoval scénu v domu knihy Librex. Kromě lepšího počasí přilákal také festival znatelně více návštěvníků. Ukázala se zde však také všudypřítomná ekonomická krize v podobě výrazného úbytku propagačních akcí a stánků sponzorů.
Asi nejvýraznější příjemnou „vlastností“ letočního ročníku bylo hvězdné obsazení jako nikdy dříve, a to včetně nejednoho zajímavého počinu z domácí scény. Vysokou laťku již ve čtvrtek nasadil jedenáctičlenný ansámbl britského avantgardního skladatele Michaela Nymana následovaný vystoupením Tata Bojs s korejsko-americkým smyčcovým Ahn triem, což je spojení známé již z jejich společné desky Smetana.
Jeden z vrcholů festivalu přišel nečekaně již v pátek odpoledne v podání české skupiny Mako!mako. Výrazem a originalitou, který nemá v našich hudebních vodách obdoby, si velmi rychle získali početné publikum. Spojení vokálů s prvky R&B a jazzu s baskytarou a dvěma beatboxery bylo skutečně osvěžení, zejména v porovnání s na Colours také účinkujivšími stagnujícími stálicemi české hudby jako je Mňága a Žďorp, Vypsaná Fixa nebo Jan Kalousek.
Na barevném festivalu nechyběly skupiny, které svojí emotivní hrou publikum elektrizovaly a téměř přiváděly k šílenství. Nejvraznějšími momenty bylo vystoupení početné kolumbijské party LA-33, bubenické orgie dvanáctičlené kapely africké legendy Mamadyho Keity nebo trojice KTU, na jejichž pekelné řádění v čele s akordeonistou Kimmo Pohjonena a s bývalými členy King Crimson budou tisíce přítomných fanoušků asi dlouho vzpomínat. Velmi dynamickou a strhující show si přivezl britský jazzman Jamie Cullum, jež před českým publikem vystupoval poprvé, i tak zdaleka nebyl posluchačstvu v Ostravě neznámý. Podle informací z médií si přijel festival užít, poslechl si vystoupení nejedné kapely včetně Asian Dub Foundation, zbytek noci pak propařil ve vyhlášené Stodolní ulici.
V sobotu se stalo něco, co se na českých letních hudebních svátcích jen tak nestává – bylo vyprodáno. Pořadatelé museli v průběhu večera kvůli zcela zaplněnému areálu přestat prodávat lístky. Oznámení této události v účastnících ještě více podpořilo dobrou atmosféru a pocit, že tento víkend opravdu stojí zato. Sobotní večer zahájil sám s kytarou legendární frontman skupiny Yes Jon Anderson. Následován byl v Česku mnoho let známou a oblíbenou Morcheebou. Bohužel však jejich začátky se Skye Edwards se zdají být nepřekonatelné, nová zpěvačka Manda Zamolo působila velmi unyle, stejně jako její předchůdkyni Daisy Martey se nepodařilo vystoupit ze stínu Skye a jejího božského sametového hlasu.
Po Morcheebě se však před početné publikum postavil další muž s kytarou. Jaromír Nohavica vystupoval na ostravském festivalu vůbec poprvé, ale absolutně si ho získal. Slyšet byly jeho klasické hity, ale i nové kousky vážné, komické i satirické.
Čím to, že kapely ze všech koutů světa, v česku doposud neznámé sklízejí na barevném festivalu v Ostravě takový úspěch? Návštěvnící jezdí na festival připraveni. Z rozhovorů hloučků rozhodujících se o další účasti na programu lze odposlechnout, že si návštěvníci dny čekání na letošní ročník zkrátili podrobným studováním programu i myspace profilů jednotlivých účinkujících. Zájem o hudbu, která překračuje hranice mainstreamu je prvek, který všechny účastníky spojuje a z masy lidí tak vytváří společnost. A nezdá se, že by to příští rok mělo být jinak. Tak zase za rok!
Jirka Benedikt
