První prázdninový víkend je za námi a s ním i pár prvních prázdninových festivalů. Ten ve Spáleném poříčí se počínaje letošním rokem může řadit také už k těm větším, ovšem snad jen co se do počtu lidí týče, protože několik zásadních chybek by se přeci jen našlo. Naštěstí počasí letos přálo víc než loni. I když to častokrát nevypadalo, sprchlo jen trochu v neděli večer.
Pátek
Do festivalového areálu jsme byli odvezeni festivalovým busem od vlakového nádraží v Plzni. Celý areál byl dostatečně velký. Nacházelo se v něm hodně výčepů, takže čekající čas na pivo nebyl zas tak hrozný, velký pivní stan, G-city, a tři podia. Prostě všechno co má na festivalu být. Jediný co jsem nikde nemohl najít byly odpadkové koše. Docela nerad házím odpadky pod sebe na zem, ale tady to prostě jinak nešlo. Dostatek košů nebyl ani v areálu ani v kempu. Na začátku mi to moc nevadilo, ale ve dvě v noci už ta vrstva kelímků působila poněkud divně.
Ale teď už k programu. V pátek jsme dorazili akorát na kapelu Proximity, jediné co mě praštilo do nosu byl dost mizerný zvuk. Kytary se utápěli v přezvučených bicích a celkově vše bylo dost potichu. Prostě ne ta palba na kterou jsme u koncertů zvyklý. To se naštěstí v průběhu dne změnilo, co se ale změnit nedokázalo, byla obrovská vzdálenost mezi první řadou a podiem. Odhaduji tak šest metrů, což je snad nejvíc co jsem kdy viděl a co bohužel zabraňuje snad jakékoliv komunikaci s publikem.
Během další kapely Egotrip se zvuk již trochu vytáhl a pánové to pěkně rozjeli, bohužel se to nedá říct o lidech pod podiem. Přeci jen asi byli ještě chváleni za vysvědčení co přinesli domů, nebo neměli dovolenou.
Na Egotrip navázali Horkýže Slýže, slovenská partička se svojí novů ZOO už pár lidí roztancovala a tak se konečně příjemně zapařilo.
Přešel jsem na Gambrinus stage a shlédl Apple Juice a bohužel narazil opět na chladný dav, přestože pánové na pódiu docela váleli.
Pak jsem si dal chvíli oraz, kde jsem zjistil, že ne všude se točí stejně dobré pivo, ale v hlavním stánku to na festival šlo. Nakonec jsem šel na podle mě jednu z nejlepších českých metalových kapel Asmodeus. Tam jsem zjistil, že aby na kapelu někdo šel, musí být známá. A tak žádné nové fanoušky Asmodeus nepřibrali, páč všichni šli na jistotu na hlavní stage na Wohnouty.
Po Asmodeech se už pomalu blížilo to hlavní. Arakaini se ukázali v parádní formě a krásně dav rozehřáli na hlavní hvězdu večera. Lidi po nich ale částečně zmizeli na Root, což byla veliká škoda.
To co měli W.A.S.P. pod podiem určitě není to co by si zasloužili. Těžko říct kdo tam jel právě kvůli nim, ale podle mě je nikdo moc neznal a spíš na ně šel ze zvědavosti. To co ovšem předvedli bylo opravdu neskutečné. Všichni ve výborné formě rozjeli show na kterou budu ještě dlouho vzpomínat.
Bohužel W.A.S.P. dost přetáhli, takže Visací zámek už jsem zahlédl jen jedním okem.
Pro mě zakončoval večer Škwor, který se dočkal daleko větší tancovačky než W.A.S.P.
Sobota
Program na sobotu vypadal dost slibně. Večer narvaný zahraničními jmény a i přes den zajímavá porce hudby. Jako první jsem ten den viděl kapelu Lammoth. Řekl bych, že jedna z nejzajímavějších kapel z české rockové ligy. Také se jejich CD rozprodala ještě při koncertě a to byla poptávka i po něm.
Po Lammoth následoval Maelstrom, který mi až příliš připomínal Arakain. Po nich jsem si odskočil na opravdu velký nářez Thortharry, taky bych řekl neprávem málo oceněná kapela. Po nich následovali Power 5, na které jsem si myslel, že si zaskáču, ale když ani na ně se nic nedělo, odešel jsem se mrknout na rusky Volnaya Staya, u kterých jsem ovšem stihl pouze poslední píseň a to sice Breaking the law od Judas Priest.
To už jsem byl ovšem natěšen na Ador Dorath, kteří se ovšem ukázali bohužel bez zpěvačky. Na tomto koncertu mě dav zklamal snad nejvíc. Majitelé Anděla si opravdu nezaslouží poloprázdné hlediště převážně s rukama v kapsách koukající se co že to ti „Adoři“ vlastně jsou a já si začal klást otázku, jestli tu vlastně někdo oceňuje to velké množství kvalitního českého metalu, nebo jestli všichni přijeli na Wohnouty a Horkýže.
Ale to už se na hlavní stage hrnuli ruští Pilgrim, kteří nás obdařili pěknou porcí hard rocku, ideálního pro slunečné odpoledne. Fourth Face to zase nakopli svým HC a docela jsem byl překvapen kolik lidí se na ně chytlo.
No a to už začínala večerní zahraniční jízda. Nastoupili Waltari a ukázalo se, že tento typ kapely je poměrně žádaný. Lidi tancovali a bavili se. To už se nedá říct o The Quill, jejichž silná konkurence v podobě Six Degrese of separation a Vypsané Fixy jim fanoušky poměrně odlákala. Přesto ale předvedli parádní hardrockový výkon.
Po nich už se začala plocha plnit na jednoznačně nejočekávanější kapelu festivalu. Po vyzdobení scény ještě víc než loni na „Masters“ už pánové naběhli na scénu a, bohužel pouze asi v prvních pěti řadách, strhlo se peklo. Kreator sice statečně dokazovali že jsou thrashmetalová klasa, ale při první Violent Revolution jsem nevěřil vlastním uším. To byl jeden z nejhůře nazvučených koncertů co jsem kdy slyšel. Kytary se utápěli v přeřvaných bicích a nebyly téměř slyšet. Celý se to vytáhlo až během třetí písničky, ale na zvuk z loňska to nemělo. Kreator opět předvedli strhující show ke které se nedá ani moc co vytknout. Škoda jen, že i v první řadě jsem stál téměř deset metrů od nich.
Večer uzavírali dánští Mnemic. Předvedli podle očekávání pěknou show, rozhodně měli energie na rozdávání. Překvapilo mě i publikum, které i přes pozdní hodiny celkem pařilo co to dalo. Myslím že si je dám někdy s chutí znovu, ale rozhodně radši ve vyprodaném klubu.
Neděle
Neděle se zdála slabší než dny předchozí a to především kvůli absenci zvučných jmen, ale špatná rozhodně nebyla. Jako první kapelu jsem viděl Accept Revival, kteří hráli prostě jako originál a musím vyzvednout dokonalý zpěv. Po nich následovali ještě Dream Theater revival a Nightwish revival a oboje kapely předvedli skvělý výkon.
Bohužel zde došlo ke změnám v programu a nedostavili se kapely Seven a 1st Choice, které byly lidmi dost očekávané. To se ale vynahradilo změnou v programu – přesunutí Hunter na hlavní stage, čimž se nekryli s Gaia Mesiah, což bych řekl, že potěšilo hodně lidí.
Poláci Hunter pro mě byli rozhodně jedním z největších překvapení celého festivalu. Jejich energie, skvělý zvuk a originální písně rozpohybovali nemálo lidí a jejich závěrečný Enter Sandman od Metallicy uvedený jako „Balada o piasočném mužíkovy“ byl už jen třešnička na skvělém dortu.
Obdobně dopadla Gaia Mesiah, Marka má snad víc energie než kdykoliv předtím, což se jí na tak obrovském podiu ukazovalo parádně. Škoda jen že nezaznělo víc věcí ze starého alba, které jsou přeci jen skočnější.
Bohužel to pro mne byla poslední shlédnutá kapela.
Upřímně řečeno mi atmosféra celého festivalu připadala poněkud ochablá. Na výše zmíněné kapely se přeci jinde paří co to jde. Trochu jsem byl zklamán, že to se tu nekonalo, ale uvidíme jak se festival bude vyvíjet v letech budoucích. Organizačně má našlápnuto správným směrem, teď ještě vysvětlit návštěvníkům co tím chtěl básník říci.
